Tady je Goletovo

Po čtyřech letech veselého života s kočkami, po stovkách roztomilých momentů plných lásky i chvil, kdy mě kočky přivedly k zuřivosti, přišla osudová rána. Pomalu a plíživě začal nastupovat ranní kašel a dechové potíže. Nejprve jsem si myslel, že jsem to třeba jenom předchozího večera přehnal s elektronickou cigaretou, nebo že na mě jenom něco leze. Posléze už jsem se každého rána docela normálně dusil a bojoval o dech, naštěstí mě z toho vždy nějak dostalo pořádné nucené kašlání nebo inhalace horké osolené vody. Pořád mi ale nějak nedocházelo, že je možná něco špatně, a že bych s tím možná měl jít k doktorovi. Protože jsem po tatínkovi pořádný hypochondr, znám víc diagnóz než Dr. House, svůj stav sleduju líp než CIA, a nejspíš jsem měl místo anglistiky jít studovat medicínu, mám doma už delší dobu tlakoměr, pulsní oxymetr na prst a podobné lékařské serepetičky. Když jsem tedy zjistil, že mi při těchto ranních dušnostech padá nasycení krve kyslíkem skoro k 93% (zdravý člověk nejde pod ...

Dnes bych rád navázal na předchozí díly mého "kočičího" seriálu dílem, který se bude věnovat různým radostným věcem spojeným s nejrůznějšími tělesnými výměšky kočkek. Za prvé bych rád vyvrátil populární mýtus, že kočky smrdí - není to pravda. Kočka je zvíře nanejvýš čistotné a pokud jde o kočku čistě bytovou, která se nemůže ušpinit venku, je její tělesný pach dokonce příjemný. Když zaboříte nos kočce do kožíšku a nadechnete se (pozor alergici - tohle raději nezkoušejte), ucítíte příjemnou hřejivou vůni, která připomíná čisté ložní prádlo nebo čerstvě vykoupané dítě. Bohužel, jako všechno živé, i kočka má metabolismus, a ten nevyhnutelně tvoří odpadní produkty. A jak známo, odpad většinou nevoní zrovna po fialkách. Bez ohledu na to, jaké použijete stelivo do kočičího záchodu, pár minut po tom, co kočka vykoná velkou potřebu, se bude kolem záchodu vznášet opar nevábných senzorických vlastností. Ovšem pokud máte třeba v rodině někoho, kdo holduje olomouckým syrečkům s ci...

2. Kočka v bytě = spousta srandy Dostáváme se k druhému dílu mých kočičích mouder. Sdílení domácnosti s dospělým člověkem většinou zdrojem humorných situací nebývá, maximálně občas hodí kelímek od jogurtu do dřezu a lžičku do odpadků, občas si ukopne malíček o skříň, nebo se uhodí do hlavy o otevřená dvířka kuchyňské linky. Efektnější bývá soužití s dětmi, které se občas dovedou neuvěřitelně zaprasit od hlavy až k patě, pomalují stěny, zahrají si fotbal s neocenitelnou vázou z dynastie Ming a tak podobně. Pokud se chcete ale opravdu královsky zabavit nebo naopak královsky vykvasit, zvolte si za spolubydlícího kočku. Kočka je neocenitelným zdrojem skopičin k popukání i obsesivně-destruktivního chování, z kterého vám praskne žilka v mozku. Když byl se mnou malý Tobiášek teprve nějaký ten týden, stále ještě intenzivně zkoumal, co všechno si v bytě může dovolit. Chodil mi prakticky pořád u nohy jako dobře vycvičený pes. Nebylo to ovšem kvůli poslušnosti, ale proto, že čekal na příležitos...

Jsem si vědom toho, že článků různých samozvaných zaklínačů koček a kočičích behavioristů jsou plné internety, stejně jako určitě síť přetéká příspěvky "kočičích" bloggerů. Přesto neodolám a budu v budoucnosti publikovat sérii článků o kočkách (lépe řečeno o mém kocourovi) a jejich mnohdy šíleném chování. Zrzavého kocoura Tobiáše jsem si pořídil před dvěma lety a bylo to moje "vymodlené dítě". Moje bývalá přítelkyně byla zásadně proti a chování kočky v činžákovém bytě se v jejích očích rovnalo týrání zvířat. Když nakonec náš vztah dospěl ke konci, mimo jiné i vinou mých zdravotních problémů, nestálo už nic v cestě tomu, aby se mým spolubydlícím stal chlupatý mazlíček. Tobiáš byl rozkošné malé koťátko, ale dlouho mu to nevydrželo. Brzy se z něj stal bláznivý a divoký výrostek, a já jsem se mnohokrát trápil, že jsem jako jeho "otec" selhal ve výchově. Naštěstí jsem si přečetl pár článků a došel jsem k závěru, že se můj mazlík vyvíjí naprosto normálně. Ná...