Po čtyřech letech veselého života s kočkami, po stovkách roztomilých momentů plných lásky i chvil, kdy mě kočky přivedly k zuřivosti, přišla osudová rána. Pomalu a plíživě začal nastupovat ranní kašel a dechové potíže. Nejprve jsem si myslel, že jsem to třeba jenom předchozího večera přehnal s elektronickou cigaretou, nebo že na mě jenom něco leze. Posléze už jsem se každého rána docela normálně dusil a bojoval o dech, naštěstí mě z toho vždy nějak dostalo pořádné nucené kašlání nebo inhalace horké osolené vody. Pořád mi ale nějak nedocházelo, že je možná něco špatně, a že bych s tím možná měl jít k doktorovi.
Protože jsem po tatínkovi pořádný hypochondr, znám víc diagnóz než Dr. House, svůj stav sleduju líp než CIA, a nejspíš jsem měl místo anglistiky jít studovat medicínu, mám doma už delší dobu tlakoměr, pulsní oxymetr na prst a podobné lékařské serepetičky. Když jsem tedy zjistil, že mi při těchto ranních dušnostech padá nasycení krve kyslíkem skoro k 93% (zdravý člověk nejde pod 98%) bylo mi jasné, že mě výprava k doktorovi nemine.
Vypravil jsem se tedy odpoledne po práci ke své obvodní lékařce, která si mě poslechla (moje lamentování i můj hrudník), vybavila mě "záchranným" inhalátorem Ventolin a odeslala mě na alergologii. Ventolin je taková ta kravina, kterou si vždycky v amerických filmech musí dýchnout neduživí šprti, když se musí vypořádat s něčím, co je děsí tak, že se z toho začnou dusit. Kvůli ztíženému dýchání jsem měl inhalátor předepsaný už i dříve, ale moje dřívější potíže s dýcháním se nakonec ukázaly být jenom psychického rázu (byly to průvodní jevy záchvatů paniky), takže jsem si tento inhalátor nikdy vpálit nemusel.
Další den jsem dostavil na alergologii, kde mi udělali spirometrii, která ukázala, že zvládám 107% plicního výkonu normálního člověka mého věku a vzrůstu. Lepší spirometrii než normální člověk jsem už při dřívějších potížích míval, ale tenkrát jsem nadýchal 120%, takže je jasné, že se něco opravdu zhoršilo. Následně mě paní doktorka nechala dýchnout do přístroje Niox (tzv. FeNo test), který měří obsah oxidu dusnatého ve vzduchu vydechovaném z plic. Nejprve konstatovala, že mám svůj dech perfektně pod kontrolou, jak se na zpěváka sluší a patří, a hned po dokončení testu mě sundala zpátky na zem závěrem, že mám opravdu astma. Moje míra FeNo totiž dostoupila někam k 50 jednotkám, přičemž zdravý člověk má mít 30. Paní doktorka si ještě dovolila odbočku k tomu mému výkonu na spirometrii, který prý není nijak výjimečný. Nejzáludnější astmatici jsou prý hráči na dechové nástroje. V žertu prohlásila, že trumpetisti i uprostřed astmatického záchvatu s modrými rty nafoukají 150% spirometrii, čímž mi na tváři vykouzlila nefalšovaný úsměv.
Takže co dál? Samozřejmě krevní testy na protilátky obvyklých domácích alergenů - kočka, morče, prach, roztoči, atd... Kočky to bohužel vedly na celé čáře - skórovaly v testu 5 bodů ze 7 možných. Verdikt alergoložky zněl jasně: "Zbavte se koček, a to co nejdříve, protože kočičí alergeny přetrvávají v bytě ještě asi půl roku." Nojo, jenže jak se můžete vzdát zvířete, které je s vámi od svých prvních dnů, které s vámi tráví celý svůj bdělý čas, které vás miluje tak, že si za vámi neustále chodí pro pusu na čelo a pro pohlazení? Jak se vzdát zvířete, které s vámi spí, které se za vámi dobývá i když sedíte na záchodě? Jak se vzdáte tvora, pro kterého jste jediný Bůh a středobod vesmíru, od kterého přichází všechno dobré?
Odpověď je jasná, nejde to. Proto jsem taky hned druhý den stáhl všechny inzeráty a omluvil se případným zájemcům, protože vzdát se Tobiáše a Lucky, je jako se vzdát dětí. Oni opravdu nejsou takové ty normální prolhané kočky, které budou zpívat píseň toho, čí misky vylizují. Tobiáš s Luckou mě opravdu milují do té míry, až mě to někdy otravuje. Zatím je prostě pryč dát nedokážu. Uvidíme, jestli mě postupující astma donutí...
Žádné komentáře:
Okomentovat