Jsem si vědom toho, že článků různých samozvaných zaklínačů koček a kočičích behavioristů jsou plné internety, stejně jako určitě síť přetéká příspěvky "kočičích" bloggerů. Přesto neodolám a budu v budoucnosti publikovat sérii článků o kočkách (lépe řečeno o mém kocourovi) a jejich mnohdy šíleném chování.
Zrzavého kocoura Tobiáše jsem si pořídil před dvěma lety a bylo to moje "vymodlené dítě". Moje bývalá přítelkyně byla zásadně proti a chování kočky v činžákovém bytě se v jejích očích rovnalo týrání zvířat. Když nakonec náš vztah dospěl ke konci, mimo jiné i vinou mých zdravotních problémů, nestálo už nic v cestě tomu, aby se mým spolubydlícím stal chlupatý mazlíček.
Tobiáš byl rozkošné malé koťátko, ale dlouho mu to nevydrželo. Brzy se z něj stal bláznivý a divoký výrostek, a já jsem se mnohokrát trápil, že jsem jako jeho "otec" selhal ve výchově. Naštěstí jsem si přečetl pár článků a došel jsem k závěru, že se můj mazlík vyvíjí naprosto normálně. Následovat budou různá "moudra", která jsem soužitím s kočkou načerpal:
1. Kočka + kytky = průser
První, co u mě doma došlo úhony, byly kytky. Asi třetí den, co byl malý Tobiášek u mě doma, jsem si večer vyrazil na pivo. Po návratu domů na mě kocourek čekal v předsíni a tvářil se, no, provinile. Když jsem se svlékl a vklouzl do domácích pantoflí, zamířil jsem do kuchyně připravit si nějakou opileckou půlnoční svačinu. V kuchyni na mě čekalo překvapení. Tři květináče s mými malolistými fikusy (ficus benjamina), které jsem se chystal upravit jako bonsaje, ležely na zemi. Rostliny byly pádem z parapetu na zem vyražené z květináčů a hlína byla doslova všude.
Zmocnil se mě hněv, nebohého kocoura jsem za kůži na hřbetě přivlekl do kuchyně, nacpal mu čumák do fikusu a párkrát ho pořádně vzal přes zadek stočenými novinami. Neobešlo se to bez naříkání a schovávání v koupelně pod vanou. Kocour se mnou skoro den "nemluvil", ale fikusy potom už nikdy neshodil.
Horší to bylo s dracenou v obýváku. Kocour se jí pravidelně zmocňoval, okusoval listy, a ty potom pravidelně zvracel na koberec, protože jsou pro něho nestravitelné. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že nemusí blít na ten jediný koberec, co mám v bytě, a že 3 další místnosti mají linoleum, na kterém by mi nějaké to blití rozhodně nevadilo. Nepochopil. Kočičí logika velí: Když blít, tak jedině na koberec. Nakonec jsem dracenu přestěhoval na jediné místo v bytě, kam se kocour neuměl dostat - na horní skříňky kuchyňské linky.
Od té doby jsme žili v relativním klidu, dokonce jsem začal pro kocourka na balkóně pěstovat pažitku, na kterou si chodil vždycky když jsem šel kouřit. Z pažitky naštěstí nezvracel. Taky mu velice chutnalo jarní osení, které se prodává jako velikonoční dekorace, a i to dokázal evidentně strávit. Takže pokud vám jde kočka po pokojových rostlinách, dejte jí vedle misky se žrádlem květináč s pažitkou nebo mladým obilím, a věřte, že od té doby nechá kytky na pokoji, protože bude "mít vlastní salátový bar přímo ve své jídelně".
Zrzavého kocoura Tobiáše jsem si pořídil před dvěma lety a bylo to moje "vymodlené dítě". Moje bývalá přítelkyně byla zásadně proti a chování kočky v činžákovém bytě se v jejích očích rovnalo týrání zvířat. Když nakonec náš vztah dospěl ke konci, mimo jiné i vinou mých zdravotních problémů, nestálo už nic v cestě tomu, aby se mým spolubydlícím stal chlupatý mazlíček.
Tobiáš byl rozkošné malé koťátko, ale dlouho mu to nevydrželo. Brzy se z něj stal bláznivý a divoký výrostek, a já jsem se mnohokrát trápil, že jsem jako jeho "otec" selhal ve výchově. Naštěstí jsem si přečetl pár článků a došel jsem k závěru, že se můj mazlík vyvíjí naprosto normálně. Následovat budou různá "moudra", která jsem soužitím s kočkou načerpal:
1. Kočka + kytky = průser
První, co u mě doma došlo úhony, byly kytky. Asi třetí den, co byl malý Tobiášek u mě doma, jsem si večer vyrazil na pivo. Po návratu domů na mě kocourek čekal v předsíni a tvářil se, no, provinile. Když jsem se svlékl a vklouzl do domácích pantoflí, zamířil jsem do kuchyně připravit si nějakou opileckou půlnoční svačinu. V kuchyni na mě čekalo překvapení. Tři květináče s mými malolistými fikusy (ficus benjamina), které jsem se chystal upravit jako bonsaje, ležely na zemi. Rostliny byly pádem z parapetu na zem vyražené z květináčů a hlína byla doslova všude.
Zmocnil se mě hněv, nebohého kocoura jsem za kůži na hřbetě přivlekl do kuchyně, nacpal mu čumák do fikusu a párkrát ho pořádně vzal přes zadek stočenými novinami. Neobešlo se to bez naříkání a schovávání v koupelně pod vanou. Kocour se mnou skoro den "nemluvil", ale fikusy potom už nikdy neshodil.
Horší to bylo s dracenou v obýváku. Kocour se jí pravidelně zmocňoval, okusoval listy, a ty potom pravidelně zvracel na koberec, protože jsou pro něho nestravitelné. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že nemusí blít na ten jediný koberec, co mám v bytě, a že 3 další místnosti mají linoleum, na kterém by mi nějaké to blití rozhodně nevadilo. Nepochopil. Kočičí logika velí: Když blít, tak jedině na koberec. Nakonec jsem dracenu přestěhoval na jediné místo v bytě, kam se kocour neuměl dostat - na horní skříňky kuchyňské linky.
Od té doby jsme žili v relativním klidu, dokonce jsem začal pro kocourka na balkóně pěstovat pažitku, na kterou si chodil vždycky když jsem šel kouřit. Z pažitky naštěstí nezvracel. Taky mu velice chutnalo jarní osení, které se prodává jako velikonoční dekorace, a i to dokázal evidentně strávit. Takže pokud vám jde kočka po pokojových rostlinách, dejte jí vedle misky se žrádlem květináč s pažitkou nebo mladým obilím, a věřte, že od té doby nechá kytky na pokoji, protože bude "mít vlastní salátový bar přímo ve své jídelně".
Komentáře