Tady je Goletovo

Po čtyřech letech veselého života s kočkami, po stovkách roztomilých momentů plných lásky i chvil, kdy mě kočky přivedly k zuřivosti, přišla osudová rána. Pomalu a plíživě začal nastupovat ranní kašel a dechové potíže. Nejprve jsem si myslel, že jsem to třeba jenom předchozího večera přehnal s elektronickou cigaretou, nebo že na mě jenom něco leze. Posléze už jsem se každého rána docela normálně dusil a bojoval o dech, naštěstí mě z toho vždy nějak dostalo pořádné nucené kašlání nebo inhalace horké osolené vody. Pořád mi ale nějak nedocházelo, že je možná něco špatně, a že bych s tím možná měl jít k doktorovi. Protože jsem po tatínkovi pořádný hypochondr, znám víc diagnóz než Dr. House, svůj stav sleduju líp než CIA, a nejspíš jsem měl místo anglistiky jít studovat medicínu, mám doma už delší dobu tlakoměr, pulsní oxymetr na prst a podobné lékařské serepetičky. Když jsem tedy zjistil, že mi při těchto ranních dušnostech padá nasycení krve kyslíkem skoro k 93% (zdravý člověk nejde pod ...