2. Kočka v bytě = spousta srandy
Dostáváme se k druhému dílu mých kočičích mouder. Sdílení domácnosti s dospělým člověkem většinou zdrojem humorných situací nebývá, maximálně občas hodí kelímek od jogurtu do dřezu a lžičku do odpadků, občas si ukopne malíček o skříň, nebo se uhodí do hlavy o otevřená dvířka kuchyňské linky. Efektnější bývá soužití s dětmi, které se občas dovedou neuvěřitelně zaprasit od hlavy až k patě, pomalují stěny, zahrají si fotbal s neocenitelnou vázou z dynastie Ming a tak podobně.
Pokud se chcete ale opravdu královsky zabavit nebo naopak královsky vykvasit, zvolte si za spolubydlícího kočku. Kočka je neocenitelným zdrojem skopičin k popukání i obsesivně-destruktivního chování, z kterého vám praskne žilka v mozku. Když byl se mnou malý Tobiášek teprve nějaký ten týden, stále ještě intenzivně zkoumal, co všechno si v bytě může dovolit. Chodil mi prakticky pořád u nohy jako dobře vycvičený pes. Nebylo to ovšem kvůli poslušnosti, ale proto, že čekal na příležitost, až otevřu nějaké dveře nebo skříň, aby tam mohl okamžitě vtrhnout. Kočky naprosto nesnášejí, když někam nemůžou, takže pokud se například zavřete v chodbě, abyste tam mohli v klidu a bez nadměrné kočičí asistence vytřít podlahu, čekejte intenzivní škrábání na dveře, srdceryvné mňoukání, nad kterým by se i kámen ustrnul, skoky na kliku a tak podobně.
Když jsem šel zvenčí domů, musel jsem vždycky do mezery ve dveřích okamžitě narvat nohu jako podomní nabízeč mobilních tarifů, jinak kocour okamžitě "protekl" škvírkou na chodbu a zmizel ve vyšších patrech domu. Stejně tak intenzivní hlídání jsem musel začít praktikovat na balkoně při kouření. Měl jsem naštěstí šprušle zábradlí propletené tlustou polypropylenovou plachtou, aby na mě nebylo zezdola vidět, ale kocour se s tímto omezením výhledu nehodlal smířit. Pravidelně nakukoval mezerou po boku plachty a několikrát jsem ho dokonce musel fackou srazit ze zábradlí zpátky do balkonu, aby nepřepadl ven. Představte si, že si jen tak stojíte vyvalení přes zábradlí a v klidu kouříte, přičemž vám najednou něco mňoukne do ucha. Třetí patro je prý pro kočky smrtelné. Údajně nedokážou z této výšky zaujmout tzv. uvolněnou polohu (viz. vakoveverka) a snížit tak svoji pádovou rychlost.
Když byl Tobiáš malý, byl jsem rozhodnut, že mi nikdy nepůjde do postele, protože jsem nechtěl spát v chlupech, a tak jsem se v ložnici na noc zavíral. Kocour se ale ukázal jako myslitel. Nejprve mě začal pravidelně budit za svítání (asi ve 4:30) škrábáním na dveře a srdceryvným pláčem. Když jsem se nenechal obměkčit, přešel na pokusy o stisknutí kliky. Když se mu to nedařilo skokem ze země, napadlo ho po židli vylézt na počítačový stůl a z něj už se pouze maličko natáhnout, a na kliku šlápnout. Začal jsem se v pokoji na noc zamykat a dávat si špunty do uší.
Jednou mi Tobiášek připravil neuvěřitelný záchvat smíchu, když se rozhodl prozkoumat odpadkový koš. Koš byl naštěstí prázdný a byl v něm jenom plastový pytlík od rohlíků, takový ten s ušima. Napjatě jsem pozoroval, jak se kocour noří přední polovinou těla do hlubin odpadkového koše, aby vzápětí absurdní rychlostí vycouval ven, akceleroval na rychlost světla a zmizel v obývacím pokoji, přičemž strašně šustil. Nejprve mi nedošlo o co jde. Až po chvíli, když jsem ho asi dvě minuty pozoroval, jak lítá kolem obýváku po stěnách jako nejlepší parkouristi, uvědomil jsem si, že jak vlezl do koše, navléklo se mu ucho igeliťáku kolem pasu, což u něj vyústilo v záchvat paniky. Když se asi po pěti minutách uklidnil, a slezl ze stropu, mohl jsem z něho pytel konečně svléknout. Výrobní náklady igeliťáku - 5 haléřů, záchvat smíchu - k nezaplacení.
No a příště se můžete těšit na obzvláště pikantní epizodu o vyměšování a hygieně :-)
Dostáváme se k druhému dílu mých kočičích mouder. Sdílení domácnosti s dospělým člověkem většinou zdrojem humorných situací nebývá, maximálně občas hodí kelímek od jogurtu do dřezu a lžičku do odpadků, občas si ukopne malíček o skříň, nebo se uhodí do hlavy o otevřená dvířka kuchyňské linky. Efektnější bývá soužití s dětmi, které se občas dovedou neuvěřitelně zaprasit od hlavy až k patě, pomalují stěny, zahrají si fotbal s neocenitelnou vázou z dynastie Ming a tak podobně.
Pokud se chcete ale opravdu královsky zabavit nebo naopak královsky vykvasit, zvolte si za spolubydlícího kočku. Kočka je neocenitelným zdrojem skopičin k popukání i obsesivně-destruktivního chování, z kterého vám praskne žilka v mozku. Když byl se mnou malý Tobiášek teprve nějaký ten týden, stále ještě intenzivně zkoumal, co všechno si v bytě může dovolit. Chodil mi prakticky pořád u nohy jako dobře vycvičený pes. Nebylo to ovšem kvůli poslušnosti, ale proto, že čekal na příležitost, až otevřu nějaké dveře nebo skříň, aby tam mohl okamžitě vtrhnout. Kočky naprosto nesnášejí, když někam nemůžou, takže pokud se například zavřete v chodbě, abyste tam mohli v klidu a bez nadměrné kočičí asistence vytřít podlahu, čekejte intenzivní škrábání na dveře, srdceryvné mňoukání, nad kterým by se i kámen ustrnul, skoky na kliku a tak podobně.
Když jsem šel zvenčí domů, musel jsem vždycky do mezery ve dveřích okamžitě narvat nohu jako podomní nabízeč mobilních tarifů, jinak kocour okamžitě "protekl" škvírkou na chodbu a zmizel ve vyšších patrech domu. Stejně tak intenzivní hlídání jsem musel začít praktikovat na balkoně při kouření. Měl jsem naštěstí šprušle zábradlí propletené tlustou polypropylenovou plachtou, aby na mě nebylo zezdola vidět, ale kocour se s tímto omezením výhledu nehodlal smířit. Pravidelně nakukoval mezerou po boku plachty a několikrát jsem ho dokonce musel fackou srazit ze zábradlí zpátky do balkonu, aby nepřepadl ven. Představte si, že si jen tak stojíte vyvalení přes zábradlí a v klidu kouříte, přičemž vám najednou něco mňoukne do ucha. Třetí patro je prý pro kočky smrtelné. Údajně nedokážou z této výšky zaujmout tzv. uvolněnou polohu (viz. vakoveverka) a snížit tak svoji pádovou rychlost.
Když byl Tobiáš malý, byl jsem rozhodnut, že mi nikdy nepůjde do postele, protože jsem nechtěl spát v chlupech, a tak jsem se v ložnici na noc zavíral. Kocour se ale ukázal jako myslitel. Nejprve mě začal pravidelně budit za svítání (asi ve 4:30) škrábáním na dveře a srdceryvným pláčem. Když jsem se nenechal obměkčit, přešel na pokusy o stisknutí kliky. Když se mu to nedařilo skokem ze země, napadlo ho po židli vylézt na počítačový stůl a z něj už se pouze maličko natáhnout, a na kliku šlápnout. Začal jsem se v pokoji na noc zamykat a dávat si špunty do uší.
Jednou mi Tobiášek připravil neuvěřitelný záchvat smíchu, když se rozhodl prozkoumat odpadkový koš. Koš byl naštěstí prázdný a byl v něm jenom plastový pytlík od rohlíků, takový ten s ušima. Napjatě jsem pozoroval, jak se kocour noří přední polovinou těla do hlubin odpadkového koše, aby vzápětí absurdní rychlostí vycouval ven, akceleroval na rychlost světla a zmizel v obývacím pokoji, přičemž strašně šustil. Nejprve mi nedošlo o co jde. Až po chvíli, když jsem ho asi dvě minuty pozoroval, jak lítá kolem obýváku po stěnách jako nejlepší parkouristi, uvědomil jsem si, že jak vlezl do koše, navléklo se mu ucho igeliťáku kolem pasu, což u něj vyústilo v záchvat paniky. Když se asi po pěti minutách uklidnil, a slezl ze stropu, mohl jsem z něho pytel konečně svléknout. Výrobní náklady igeliťáku - 5 haléřů, záchvat smíchu - k nezaplacení.
No a příště se můžete těšit na obzvláště pikantní epizodu o vyměšování a hygieně :-)
Komentáře