Canon Business Forum Vídeň 2009

Kamarádi a přátelé z mého nevirtuálního okolí již vědí, že jsem minulý týden absolvoval ve Vídni dvoudenní propagační a školící akci pořádanou firmou Canon. Spolu se svým šéfem a kamarádem Františkem jsme se tedy vydali do metropole na Dunaji.

Kolem sedmé ráno jsme se sešli ve firmě a vyrazili turbodieselovou Toyotou Avensis 2.2, která dokáže na požádání naservírovat něco kolem 180 koní, směrem na Brno. Cesta proběhla relativně hladce a do hodinky už jsme parkovali u Tesca v centru Brna. Franta vyrazil sehnat drobné na parkování a já jsem využil pauzy, abych do sebe, já hříšník, i přes přísné zákazy doktorů natlačil první ranní cigaretu. Jakmile jsme měli zaplacený parkovací lístek, vyrazili jsme stylově oblečení do saka na malé autobusové nádraží u hotelu Grand, kde nás už očekával "žluťák" neboli luxusní dálkový autobus najatý od společnosti Student Agency.

Hned jak jsme vyjeli, začala o nás pečovat stevardka, která nás pohotově vybavila nápoji, denním tiskem a malou svačinou. Žluťák příjemně klidně kvačil po rychlostní silnici na Vídeň a já se spolu s ostatními cestujícími trhal smíchy u vynikající komedie Příšerná tchýně s Jennifer Lopezovou. Cesta byla dlouhá a únavná, ovšem s dvacetihodinovými cestami do Chorvatska k moři se to nedá vůbec srovnávat. Těsně před příjezdem jsem si skočil na malou na palubní toaletu, kde mě vyděsil příšerný zvuk, který záchod vydává při splachování. Brzy na to už jsme po mostě překonali Dunaj a vjeli do centra. Následně se autobus asi 40 minut motal spletí jednosměrek a nekonečně dlouho čekal na světelných křižovatkách na zelenou, aby nás nakonec vyplivnul na chodník před Hofburgem.

Prošli jsme si povinnou registrací, trošku se porozhlédli a zašli na zahajovací přednášku celé akce, kde nás seznámili s programem a obsahem celé prezentace. Následně jsme měli asi dvě hodiny času, než začne přednáška, o kterou jsme měli zájem, a tak jsme se vmísili do davu a pozorovali cvrkot. Přes jednoho obchodního zástupce Canonu jsme se seznámili s Jirkou, zástupcem jedné grafické firmy z Brna. Zapředli jsme hovor a zjistili jsme, že je to hodně pohodový člověk. Zabrousili jsme ke cateringu, něco málo pojedli a Jirka s Františkem ochutnali místní bílé víno, které je příjemně překvapilo. Já jsem kvůli zdravotním omezením jako vždycky ostrouhal, ale ani mě to moc nežralo, jelikož jsem spíš pivař než milovník vína.

Absolvovali jsme přednášku Garryho Nelsona, která nás na celou akci nalákala. Utvrdila nás v tom, že máme nejčerstvější znalosti z tiskařského oboru a že se naše společnost ubírá správným směrem, za což jsme byli patřičně rádi a spokojeně jsme si šli prohlédnout výstavu nejnovějších tiskových řešení Canonu. František neomylně zamířil k expozici fotoaparátů a jal se testovat nejnovější modely profesionálních foťáků Canon, zatímco já jsem mu chvíli statečně sekundoval a pak jsem se vytratil ven před Hofburg na cigáro. Bylo naprosto nádherně, den jako stvořený k objevování Vídně. Bohužel na to nebyl čas, jelikož jsme měli program celkem pevně nalinkovaný. Dokonale jsme si prohlédli výstavu, dali si u cateringu čaj a mě se podařilo odchytit číšníka, který roznášel na obřím tácu buchtičky s ovocnou marmeládou, které vypadaly dostatečně zdravotně nezávadně, a tak jsem se poprvé v tomto dni nacpal do syta.

V 17:00 nás autobus převezl do hotelu Hilton Stadtpark. Tedy spíše nás tam měl převézt, ale řidič ve spleti jednosměrek asi zabloudil, a tak jsme si objeli asi půlhodinové kolečko po centru, abychom nakonec skončili zpátky u Hofburgu, jenže tentokrát z jeho druhé strany. Celá posádka to kvitovala vtipnými průpovídkami na adresu řidiče, po kterých vždycky celý autobus propukl v hurónský smích. Nakonec se řidiči podařilo vymotat se k Dunajskému kanálu a když jsme vjeli do městského parku, myslel jsem, že martyrium skončilo. Bohužel právě naopak. Řidič, asi nervózní po předchozích přehmatech, přejel vjezd do parkoviště Hiltonu a jako na potvoru byly okolo samé jednosměrky, takže nemohl objet blok a zkusit to znovu, ale musel asi další hodinu křižovat Vídní a hledat cestu zpátky k hotelu.

Když jsme se konečně dokodrcali do hotelu a šli se ubytovat, zbývalo nám asi 20 minut do odjezdu na večeři. Jakoby to nebylo málo, když jsem dorazil do sedmého patra ke svému pokoji, zjistil jsem, že moje vstupní karta nefunguje. Opakovaně jsem ji projížděl čtečkou, ale pořád na mě mrkala červená dioda. Následoval sprint k výtahu, nedočkavé mačkání knoflíku a návštěva na recepci, kde mi museli kartu nově aktivovat. Opět sprint k výtahu, naštěstí docela rychlá jízda nahoru, protože výtahy v Hiltonu jsou fakt rychlíky a už jsem zkoušel znova trápit čtečku. Tentokrát se rozsvítila zelená a vzápětí jsem vpadl do krásně zařízeného útulného pokoje. Cestou do místnosti už jsem se svlékal a vzápětí jsem zmizel v krásné koupelně a dal si pořádnou horkou sprchu. Zpět do obleku, upravit kravatu, ulíznout vlasy a přesně v časovém limitu jsem bylo dole na recepci a ještě jsem si před hotelem stihl dát s Jiřím cigaretu.

A zase zpátky v autobuse. Řidič tentokrát jel v koloně s řidiči dalších autobusů, které dovezli do Vídně návštěvníky z Prahy, a tak jsme ani moc nebloudili. I tak cesta do vinařství na okraj Vídně trvala asi hodinu. Řádně vyhladovělí jsme dorazili na krásně zrenovovaný statek a usadili se ve stylově zařízené dvoupatrové nálevně, kde pod stropem na trámech ležely hrábě, cepy a další zemědělské propriety. Na stole uprostřed místnosti byl připravený nejtučnější švédský stůl, jaký jsem kdy viděl. Mísy s pečeným prasetem, celé kachny, talíře chlupatých knedlíků, mísy se salátem, těstovinami, řízky, brambory zalité máslíčkem. No, nebýt diety, tak se doslova nažeru jako prase. Takhle jsem musel počkat, až nenažraní Čecháčci vyberou mísy s ořezem z prasete, oberou kachničky a nabagrují si knedlíků. Potom jsem na stole posbíral všechno, co vypadalo dietně. Relativně nemastné kuřecí, těstoviny s výtečnou sýrovou omáčkou a strouhanou mrkev. Najedl jsem se opravdu dobře, hlavně těstoviny s omáčkou byly chuťový koncert. Po večeři se Češi ukázali jako praví pivaři a žádali si zlatavý mok, jelikož jsme ale byli na večeři ve vinařském statku, neboli takzvané Weinstube, k dispozici byly všehovšudy asi dvě basy lahvových piv a k mojí smůle asi jenom tři láhve nealkoholického Clausthaleru. Na mě připadla jedna z nich a potom jsem musel pít vodu, jelikož okolo bylo všude samé víno. Nu což, byl jsem dobře najedený, skočili jsme s Jiřím na cigárko a tak jsem se ani moc nečertil.

Ve 22h jsme už byli zpátky v autobuse a protrpěli hodinovou cestu zpátky k hotelu. S Jiřím a Frantou jsme se shodli na tom, že když nebylo pivo k večeři, tak si dopřejeme teď. V hotelové lobby nám číšník oznámil, že se tam bohužel nekouří, ale naštěstí nám poradil jeden britský pub asi 2 minuty od hotelu, kde mají všechna možná britská a australská piva a prostředí je 100% kuřácké. Za tři minuty jsme seděli v pubu Gossip a nalévali se Guinessem. Já jsem si objednal nealko Beck's, které bylo vynikající.

Bavili jsme se o businessu, předávali si různé zkušenosti a asi o půl druhé v noci jsme se rozhodli, že je na čas jít si lehnout. Dorazil jsem na pokoj, napustil si vanu a rozkošnicky se válel v horké vodě. Čekal jsem, že budu mít problém v cizím hotelovém pokoji usnout, ale po tak náročném dni jsem byl tuhý do pěti minut.

Ráno jsem si pustil televizi, podíval se na ranní zprávy na ARD a sešel se dole v hotelové restauraci s Františkem na snídani. Pak jsem se na pokoji sbalil, šel na recepci odevzdat kartu a uložit si zavazadla do šatny, protože bylo teprve deset a odjezd byl až v jednu. Rozhodl jsem se, že vyzbrojen foťákem vyrazím do města. Vykročil jsem z hotelu směrem k centru a orientoval se podle věže Stephansdomu, která čněla v dálce nad domy. Nestačil jsem ani přejít první křižovatku a narazil jsem na Jiřího, který už se plný dojmů vracel z procházky po městě. Řekl, že musí taky vyklidit pokoj, ale že pak se můžem ještě projít. V té chvíli nás našel i František, takže jsem se s ním posadil na lavičku v Stadtparku a počkali jsme až si Jiří zařídí v hotelu, co potřebuje, načež jsme všichni tři vyrazili klidným tempem do města.

Prošli jsme si centrum, vyfotili se u Stephansdomu, okoukli městskou Operu a Jiří nakoupil nějaké cetky pro přítelkyni. Musím říct, že když jsem byl naposledy ve Vídni - bylo to o Vánocích - nebyla ani z poloviny tak krásná jako teď uprostřed prosluněného jarního dne. Lidé posedávali v zahrádkách kaváren, procházeli se a vůbec si užívali téměř letního počasí. Plní dojmů jsme se dostavili k hotelu, naskládali se do autobusu a nechali se obšťastnit bagetou, jelikož žaludky dostaly nakrmit naposledy ráno a už se nebezpečně hlasitě připomínaly. Cesta zpátky byla téměř nekonečná, ale nakonec jsme dorazili do Brna, vyzvedli si na nehlídaném parkovišti auto, které ještě kupodivu mělo všechna kola a za hodinku jsme byli doma.

Celkově tuhle akci hodnotím jako bombastický výlet. Nejlepší na tom všem bylo, že Canon ji pojal jako akci propagační, takže jsme za všechno luxusní jídlo, ubytování i dopravu nezaplatili ani korunu. Jelikož nás jenom z Čech bylo na akci minimálně 150, nechci si ani představovat, kolik to muselo Canon stát. Ale darovanému koni na zuby nekoukej a neber to, když je to zadarmo, že? No, povaha česká se prostě nezapře.