Stěhování

Já a moje nejdražší Versailles už nedokážeme dále snášet útrapy života s alkoholikem. Ne, žádný strach, nejedná se o nějakého zvlčilého člena rodiny, ale o souseda, který bydlí nad námi. Ačkoliv se už oproti dřívějšku o dost utišil, prostě nedokážeme překousnout jeho primitivní manýry, neskonalé buranství a psychickou labilitu.

Ačkoliv si troufnu říct, že už jsem za svého studentského života v Brně nějakých ožralých sociálů viděl, a to ani nemluvím o ozbrojených ožralých cikánských sociálech, náš milý soused jim všem nasazuje korunu. Občas totiž trpí stavy deliria a paranoidními halucinacemi. Jeho byt býval jedna velká hard-rocková party, kde tři oblíbené "šlágry" běžely pořád dokola celou noc, nejlevnější sociální slepecké lihoviny tekly proudem, o sprosté hádky a scény nebyla nouze a občas došlo i na nějaký ten sociálně-alkoholický hlasitý sex se zoufalou oteklou stokilovou bachyní. Prostě nedělní idylka panelákového bydlení.

Nutno uznat, že potom, co jsme ho s pomocí policie nechali odvézt na psychiatrické a protialkoholní léčení, se dost ztišil. Přesto v jeho bytě 1+1 přebývají s občasnou pravidelností nejméně 4 dospělí a 4 děti. V bytovém jádru se nesou na oblaku smradu z cigaret jejich vysoce intelektuální a duchaplné rozhovory a občas zaslechnete hlasitý výkřik typu "Ty pi*o, vypadni!" nebo "Tak ku*va, já už se na to vyse*u! Vypadni vocáď ty kun*o, nebo ti urazím palici!!!"

Každému je asi jasné, co je to za lidi a jak se asi cítíme v jejich společnosti skvěle. Navíc se pomalu duševně připravujeme na založení rodiny a vychovávat dítě v bytové jednotce 1+1, navíc v těsném sousedství téhleté bílé špíny, by bylo vůči němu vyloženě nezodpovědné. Dovedu si docela živě představit, jak posadím svoje robě na záchodě na hrnec a když mu přijdu utřít zadnici, bude jeho slovní zásoba bohatší o nějaké ty ku*vy a pi*e zaslechnuté přes stoupačky.

Rozhodli jsme se proto přestěhovat se do čtvrti Horka-Domky do bytu 2+1 po babičce. Byt je pěkný, rozlehlý, v tichém domě plném důchodců, kteří poslouchají maximálně dechovku a chodí nejpozději v devět spát. Byt je bohužel neskonale obstarožní. Na zdech panuje váleček, ve skříních smrad z naftalínu, v koupelně netěsnící vodovodní baterie a oprýskané papírové stěny. Při pohledu na oprýskaný sololit téměř láskyplně zavzpomínáte na umakartová jádra pozdějších panelových domů. Procházíme teď tedy důkladnou rekonstrucí a doufáme, že se v nejbližší době přestěhujeme. Tak držte palce.

Ještě se musím podělit o jednu perličku - včera jsme z bytu vypakovali starou vířivou pračku Romo. Je to taková ta prastará věc, která nemá buben, je to vlastně jenom nádoba na prádlo, která má na dně vrtulku, která vytváří vír. Naložili jsme pračku spolu s dalším haraburdím do Feli a odjeli všechno vyložit na sběrný dvůr. Bohužel už bylo zavřeno, tak jsme se rozhodli, že věci zanecháme u brány v naději, že si je pracovníci seberou. Už když jsme zastavili, vylouply se zpoza rohu vysokého plotu sběrného dvora dvě dívky snědé pleti a jaly se okounět. Nechal jsem auto nastartované a odemčené a tak jsem se při vykládání pračky pořád snažil udržet je v zorném poli, aby se nedejbože nepokusily o nějakou mladickou nerozvážnost. Zatímco jsme vykládali pračku a další zbytečnosti, objevili se za rohem další dva kluci. Původně jsem si myslel, že tam byli potajmu kouřit a teď se trousí opatrně ven. Když ale zamířili všichni k nám, docela ve mě hrklo a Versaj asi taky nezůstala úplně klidná. Aniž bychom si něco řekli, rychle jsme zapadli do auta a vyrazili jsme pryč. Jel jsem se otočit dolů na křižovatku a když jsme potom míjeli dvůr cestou k domovu znovu, mladí cigáni už táhli naše věci kamsi pryč. Mám takový neodbytný pocit, že kdybychom se včas nestáhli, vzali by si našich věcí podstatně víc a rozhodně by nešlo pouze o věci staré a nepotřebné. Stará vířivá pračka, místo aby došla řádné recyklace sběrným dvorem, poslouží ve křoví jako luxusní sudové ohniště pro partičku snědých výrostků, kteří rostou pro život na sociálních dávkách. Nu což, takový už je život v Čechách...