Jak už to tak v životě muže bývá, za jeho velikostí většinou stojí jeho partnerka. I já jsem byl silně motivován ze strany mojí nejdražší Versailles, když jsem se rozhodl, že zorganizuji vánoční výlet do Vídně. Touto cestou bych se taky rád omluvil všem našim přátelům, kteří se s námi do Vídně nedostali, jelikož jsem se tak nějak držel spíše těch, kteří jevili eminentní zájem se na tomto podniku podílet a překypovali iniciativou a rozhodností. Lidově řečeno, kdo se držel stranou, ostrouhal.
V neděli jsem se tedy odhodlal k činu a domluvil se s Krbym, který byl ochotný pro tuto pouť do kolébky kultury poskytnout vozidlo, které by dokázalo zmiňovanou trasu vydržet bez vážnějšího traumatu, což se o mojí Feli zrovna říct nedá. Ne, že bych jí nevěřil, ale je to přece jenom už dáma v letech a na nějaké to poletování po evropských rychlostních komunikacích si nepotrpí. Volba tedy padla na černý Rover Krbyho paní matky.Na cestu se nás vydalo pět: já, Krby, jeho kamarádka Zdeňka, Lucie a Versaj. Krátce potom co jsme vyjeli, jsem se chytil za hlavu a s konstatováním, že jsem pánský pohlavní orgán kolosálních rozměrů, jsem se musel ostatním přiznat, že jsem zapomněl doma foťák, což bylo okamžitě ohodnoceno jako trestuhodná nedbalost a museli jsme se vrátit. Potom jsme se zastavili u mého kolegy Bohouše, abychom si půjčili navigaci. S vidinou bezproblémové cesty jsem přepečlivě umístil držák s přísavkou na okno, abych vzápětí s kupou pohlavních orgánů, výkalů, zvířat a všeho možného na rtech zjistil, že v navigaci je nahraná pouze mapa ČR.
Neházeli jsme flintu do žita a rozhodli jsme se, že v pěti lidech to musíme nějak zvládnout i podle cedulí, jelikož budeme mít dost bystrých očí a ještě bystřejších mozků. Pak už jenom koupit na benzínce dálniční známku (pochopitelně rakouskou), zastavit se ve freeshopu (pochopitelně jenom na záchod, jelikož ceny jsou tam opravdu nehorázné), překročit "čáru" a vydat se dolnorakouským krajem vína a větrných elektráren do metropole Východní říše (což skutečně Österreich v překladu znamená). Cesta nám s konzumací starých diskotékových hitů z našeho mládí (viz. Faithless a spol.) ubíhala rychle a za chvíli jsme vjížděli do města. Nutno podotknout, že po navigaci jsme si ani jednou neposteskli, jelikož Vídeň je oproti např. Praze značená naprosto skvěle a cedule nás nakonec naprosto hladce dovedly až do parkovacího domu Am Kai čili Na Nábřeží, který je výhodně položen právě na samém okraji historického centra Vídně.
A pak už jsme jenom courali, courali, fotili, a rozplývali se nad krásou tamní architektury, luxusem a okázalostí. Jak o mě jistě všichni ví, nesnáším TerraNovy, NewYorkery, Manga a podobné buržoazní přežitky a obří obchodní centra typu brněnské Olympie mě donutí doslova kvičet a zdrhat. Nutno podotknout, že rakouská metropole je v tomto ohledu pravým chrámem konzumu a globalizace a z této stránky jsem tedy byl jejím centrem poněkud znechucen. A to je mírně řečeno. Odevšud na vás cení zuby výlohy jiskřící zlatem, z kterých zazobanost přímo teče a člověk má téměř strach, že kdyby se jenom přiblížil, jeho průměrnost by mohla na ten výklad přeskočit a ze všech těch krásných večerních šatů s volánky by se staly mikiny od Vietnamců. Ze všech stran vás atakují jména jako Armani, Luis Vuitton, Chanel, Bvlgari, Hugo Boss. Opravdu není kam se skrýt. Všude dominuje Starbucks, McDonald's, KFC, Julius Meinl a nepřeberné množství kavárniček, kde by se Čecháček asi nedoplatil. Byli jsme v pokušení stavit se někde na kafíčko a zákuseček, ale představa, že ten malý šálek espressa nás může stát až 150 Kč nám kvalitně zkazila chuť.
Nakonec jsme se dokonce i ztratili. Naštěstí byl ale nablízku hlídkující muž zákona, který nám ochotně poradil krásnou německou němčinou, takže jsem se ani nemusel potýkat s nějakým rakouským přízvukem. Cestou zpět na Stephansplatz si Krby se Zdenkou koupili jedlé kaštany a já s Versaj jsme ochutnali skvělou bramborovou placku. Bohužel nikdo neměl náladu ochutnat proslulý vídeňský vánoční punč. No nic, možná příští rok. Jelikož celou dobu buďto pršelo nebo poprchávalo, byli jsme již celkem zmrzlí a tak jsme zářící ulice plné luxusu, ve kterých jsem si připadal jako chudý příbuzný, nechali za sebou a zamířili zpět k autu. Nakonec jsme ani moc nebloudili a za moment už jsme vyjížděli z parkoviště. Ještě se nám povedlo zamotat se kolem bloku, jelikož nás dostalo pár značek přikazujících jet daným směrem, ale nakonec se podařilo a za chvíli jsme už letěli po A22 směrem k hranicím.Ironií je, že to vytoužené kafíčko jsme si jako praví chudí příbuzní nakonec dali až na benzínce Agip na A22. Byla to obyčejná Lavazza, která se dá koupit v Česku na každém rohu, ale po prochozeném dnu nám bodla líp než pravá Vídeň se šlehačkou a kouskem Sacherova dortu...
Komentáře