Moje práce asistenta zahraničního obchodu s sebou nese nutnost komunikovat s lidmi. Bohužel většinou v jejich mateřštině nebo nějakém univerzálně použitelném jazyce. Naštěstí nemám s komunikací v cizích jazycích obvykle problémy. Práce asistenta zahraničního obchodu obnáší také nutnost setkávat se s cizinci a jednat s nimi. Na druhou stranu má moje práce i světlejší stránky, jako třeba, když vám šéf dá klíček od firemní Audi A6 a pošle vás do Prahy na letiště vyzvednout návštěvu ze staré dobré Anglie.
Celý den byl vůbec hektický a únavný. Když jsem se blížil k šéfovu domu, byl jsem nasraný a vyčerpaný jako ženská po čtyřicítce. Alespoň jsem si udělal radost a na zasněžené zledovatělé vozovce jsem otočil Feli do správného směru pro parkování mistrně zvládnutým obratem přes ručku. Vzápětí jsem obdržel o trošku lepší vozidlo. Firemní A6 Avant není žádné mimino - pod kapotou temně vrní šestiválec 2,7 TDI, který dokáže vysypat z rukávu bezmála 180 koní. Automatická převodovka s možností sekvenčního řazení systémem Tiptronic a režimem Sport je potom už jenom takový příjemný bonus.
Stavil jsem se u kolegy Bohouše a půjčil si navigátor, protože v A6 navigaci zastavěnou nemáme, a za chvíli jsem si to už šinul na Velké Meziřičí. Ještě nabrat plnou nádrž, aby měly hajtry pod kapotou z čeho hltat a jede se dál. Navigace mě samozřejmě provedla naprosto bezchybně kolem nájezdu na dálnici a směřovala mě kamsi do pr... Naštěstí jsem její nekalý úmysl odhalil velice brzy, otočil jsem se a objevil ve tmě skrytý a nenápadně označený exit. Připojovací pruh byl krátký, mezery mezi auty malé a navíc jsem měl malou rychlost, takže jsem napoprvé prostě nenajel.
Teď přišel ten správný čas vyzkoušet režim Sport. Přeřazuji tedy na S, číhám na vhodný okamžik a pak sešlapávám akcelerátor až k podlaze. Odněkud jakobych slyšel vrčet rozlíceného tygra, zatímco mě přetížení mačká do sedačky a s úžasem sleduji rychlost, s kterou stoupá ručička rychloměru. Neuplynulo ani pár sekund a už letím 160 v rychlém pruhu. No nic, umírnit se. Řadím tedy zpátky na D a nechávám auto zpomalit na cestovních 140.
Síla tohohle brouka je opravdu úžasná. Neznám přesně papírové údaje, ale kdybych se nebál policie, vsadím se, že bych z něho určitě vymačkal hodně moc přes 200. Jedu celou cestu v rychlém pruhu a zařazuju se jedině, když se za mnou objeví nějaký magor letící 180, a že jich bylo opravdu hodně. Šestiválec temně přede, asfalt hučí pod koly, studené ledově modré světlo xenonů krájí tmu a já se pohodlně rozvaluji v luxusním sedadle, poslouchám rádio a nechávám se osvěžovat výdechem z klimatizace. Tohle bejby má vážně komfortu na rozdávání.
Za chvíli je už Prágl na dohled. Zkusil jsem se chvíli schválně orientovat jenom podle cedulí a musím říct, že jet bez navigace, skončil bych asi někde v Plzni. Anebo taky v Chorvatsku. Letiště je na cedulích značeno téměř nepostřehnutelně. Po relativně dlouhé době jsem dorazil na místo a jal se parkovat. Zvláštní, myslel jsem, že letiště je našemu skvělému hlavnímu městu docela blízko. Čekání v příletové hale, zkontrolovat auto na parkovišti, zase čekání v hale, záchod, čaj z automatu a konečně vycházejí moji angličani.
Potřeseme si pravicem a dáme si venku v ledovém vzduchu cigaretu. Hoši evidentně během letu nezaháleli a už mají trošku nakoupeno. Jejich první požadavek, jakmile jsme vyjeli, byla brzká zastávka na pivo. Hned za matičkou měst jsme skončili v hotýlku u nejdelšího parkoviště v Evropě, které se nazývá D1, a dali si guláš a pivo. Guláš byl brutálně ostrý a moje pivo bohužel nealkoholické. Za hodinku jsme byli zpátky v autě a libé dojmy z řízení tentokrát doplňovalo spíše nelibé chrápání čtyř opivených britů.
Dálnice, dálnice, exit, okreska, sníh, srnky, Třebíč a už jsme u hotelu, kde probouzíme noční službu. Keith ze srandy zvoní na nějaké cizí zvonky. Nechal jsem ho při tom, protože bych sám rád viděl, jak by se vypořádal se řvoucí nabroušenou českou bachyní v natáčkách. Vzápětí jsem byl odvelen a vyrazil k domovu, vždyť už taky bylo tři čtvrtě na dvě v noci.
Zmáčknutí knoflíku a mazlík se odemyká a rozsvěcuje automaticky přední mlhovky, abych na to nastupování lépe viděl. Klíč do zapalování, otočením rozsvítit kontrolky a potom jenom krátké pootočení klíčem doprava. Motor se sám nastartuje a chvíli se krmí bohatší směsí. Poutám se a jakmile otáčky klesnou na normál, brutálně akceleruji k domovu. Na zmrzlé silnici kola parkrát prohrábnou a ESP okamžitě zasahuje, což pozoruji jenom podle rozsvícené kontrolky a lehkého klepání ve volantu. V Libušáku ještě jednou protahuju miláčkovi vstřiky v režimu Sport a vzápětí se celý rozechvělý ukládám ke spánku. I když jsou dvě hodiny ráno, ještě dlouho nemůžu usnout a v hlavě mi běží temná dálnice a jakoby zdálky slyším vlídné bručení tygra uvnitř šestiválce. Už teď vím, že klíče budu šéfovi jako obvykle vracet s těžkým srdcem...
Celý den byl vůbec hektický a únavný. Když jsem se blížil k šéfovu domu, byl jsem nasraný a vyčerpaný jako ženská po čtyřicítce. Alespoň jsem si udělal radost a na zasněžené zledovatělé vozovce jsem otočil Feli do správného směru pro parkování mistrně zvládnutým obratem přes ručku. Vzápětí jsem obdržel o trošku lepší vozidlo. Firemní A6 Avant není žádné mimino - pod kapotou temně vrní šestiválec 2,7 TDI, který dokáže vysypat z rukávu bezmála 180 koní. Automatická převodovka s možností sekvenčního řazení systémem Tiptronic a režimem Sport je potom už jenom takový příjemný bonus.
Stavil jsem se u kolegy Bohouše a půjčil si navigátor, protože v A6 navigaci zastavěnou nemáme, a za chvíli jsem si to už šinul na Velké Meziřičí. Ještě nabrat plnou nádrž, aby měly hajtry pod kapotou z čeho hltat a jede se dál. Navigace mě samozřejmě provedla naprosto bezchybně kolem nájezdu na dálnici a směřovala mě kamsi do pr... Naštěstí jsem její nekalý úmysl odhalil velice brzy, otočil jsem se a objevil ve tmě skrytý a nenápadně označený exit. Připojovací pruh byl krátký, mezery mezi auty malé a navíc jsem měl malou rychlost, takže jsem napoprvé prostě nenajel.
Teď přišel ten správný čas vyzkoušet režim Sport. Přeřazuji tedy na S, číhám na vhodný okamžik a pak sešlapávám akcelerátor až k podlaze. Odněkud jakobych slyšel vrčet rozlíceného tygra, zatímco mě přetížení mačká do sedačky a s úžasem sleduji rychlost, s kterou stoupá ručička rychloměru. Neuplynulo ani pár sekund a už letím 160 v rychlém pruhu. No nic, umírnit se. Řadím tedy zpátky na D a nechávám auto zpomalit na cestovních 140.
Síla tohohle brouka je opravdu úžasná. Neznám přesně papírové údaje, ale kdybych se nebál policie, vsadím se, že bych z něho určitě vymačkal hodně moc přes 200. Jedu celou cestu v rychlém pruhu a zařazuju se jedině, když se za mnou objeví nějaký magor letící 180, a že jich bylo opravdu hodně. Šestiválec temně přede, asfalt hučí pod koly, studené ledově modré světlo xenonů krájí tmu a já se pohodlně rozvaluji v luxusním sedadle, poslouchám rádio a nechávám se osvěžovat výdechem z klimatizace. Tohle bejby má vážně komfortu na rozdávání.
Za chvíli je už Prágl na dohled. Zkusil jsem se chvíli schválně orientovat jenom podle cedulí a musím říct, že jet bez navigace, skončil bych asi někde v Plzni. Anebo taky v Chorvatsku. Letiště je na cedulích značeno téměř nepostřehnutelně. Po relativně dlouhé době jsem dorazil na místo a jal se parkovat. Zvláštní, myslel jsem, že letiště je našemu skvělému hlavnímu městu docela blízko. Čekání v příletové hale, zkontrolovat auto na parkovišti, zase čekání v hale, záchod, čaj z automatu a konečně vycházejí moji angličani.
Potřeseme si pravicem a dáme si venku v ledovém vzduchu cigaretu. Hoši evidentně během letu nezaháleli a už mají trošku nakoupeno. Jejich první požadavek, jakmile jsme vyjeli, byla brzká zastávka na pivo. Hned za matičkou měst jsme skončili v hotýlku u nejdelšího parkoviště v Evropě, které se nazývá D1, a dali si guláš a pivo. Guláš byl brutálně ostrý a moje pivo bohužel nealkoholické. Za hodinku jsme byli zpátky v autě a libé dojmy z řízení tentokrát doplňovalo spíše nelibé chrápání čtyř opivených britů.
Dálnice, dálnice, exit, okreska, sníh, srnky, Třebíč a už jsme u hotelu, kde probouzíme noční službu. Keith ze srandy zvoní na nějaké cizí zvonky. Nechal jsem ho při tom, protože bych sám rád viděl, jak by se vypořádal se řvoucí nabroušenou českou bachyní v natáčkách. Vzápětí jsem byl odvelen a vyrazil k domovu, vždyť už taky bylo tři čtvrtě na dvě v noci.
Zmáčknutí knoflíku a mazlík se odemyká a rozsvěcuje automaticky přední mlhovky, abych na to nastupování lépe viděl. Klíč do zapalování, otočením rozsvítit kontrolky a potom jenom krátké pootočení klíčem doprava. Motor se sám nastartuje a chvíli se krmí bohatší směsí. Poutám se a jakmile otáčky klesnou na normál, brutálně akceleruji k domovu. Na zmrzlé silnici kola parkrát prohrábnou a ESP okamžitě zasahuje, což pozoruji jenom podle rozsvícené kontrolky a lehkého klepání ve volantu. V Libušáku ještě jednou protahuju miláčkovi vstřiky v režimu Sport a vzápětí se celý rozechvělý ukládám ke spánku. I když jsou dvě hodiny ráno, ještě dlouho nemůžu usnout a v hlavě mi běží temná dálnice a jakoby zdálky slyším vlídné bručení tygra uvnitř šestiválce. Už teď vím, že klíče budu šéfovi jako obvykle vracet s těžkým srdcem...
Komentáře