Operace "Osmička"

Jelikož jsem ještě v rekonvalescenci a všechno je pro mě čerstvé, nestihl jsem zatím informovat své širší okolí, že jsem musel těsně před Vánoci podstoupit operaci zubu moudrosti.

Osmička vlevo dole, o které jsem už minimálně dvanáct let věděl, že je v čelisti uložená naležato, se dala konečně do pohybu a s vehemencí pohybujícího se kontinentu začala tlačit na kořeny sedmičky a přeneseně i na všechny další zuby před sebou, což jsem pociťoval jako stupňující se bolest a tlak.

Musel jsem tedy těsně před svátky vyběhávat zubaře, což je úkol hodný zeměměřiče K. z Kafkova Zámku, jelikož třeba moje zubařka neměla ani na Googlu vyvěšenou svoji pracovní dobu. To už jsem napravil (nemáte zač).

Když jsem se tedy na druhý pokus dostal k zubařce (poprvé jsem přišel naslepo a bylo samozřejmě zavřeno), prohlédla mě a konstatovala, že to mám teda blbý, potřebuju chirurgický zásah, a že mě nejspíš před Vánoci už nikdo nevezme. Budiž jí ke cti, že mě aspoň vzala na oplach antibiotiky, což bolest dost ztlumilo. Na mě zůstal bojový úkol, sehnat si zubního chirurga. Naštěstí (nebo bohužel?) možnosti byly v Třebíči jenom dvě a jako poslední záchrana nemocnice u sv. Anny v Brně. Všechno jsem to obtelefonoval a nakonec z toho vyšlo, že se mám na další den zkusit stavit k doktorovi X a uvidí se.

Stavil jsem se, a uvidělo se. Pan doktor se podíval na rentgenový snímek, já se taky podíval na rentgenový snímek, a oba jsme téměř současně řekli: “A sakra.” Osmička na snímku byla opravdu blbě uložená, dost velká a vyvinutá, a vedle ní ještě nějaký stín. Pan doktor naznal, že “s tím se rozhodně musí něco udělat”, že letos nejspíš nebudu mít “klidné Vánoce”, a objednal mě na další den na zákrok.

Další den jsem přijel kolem 11h - pekelně nervózní - před ordinaci. Naposledy jsem si přede dveřmi potáhl ze své vapky, protože po zákroku se nesmí kouřit, aby se to dobře hojilo, a pak jsem se usadil v čekárně. Nouzových případů se nejspíš před Vánoci sešlo vícero, jelikož jsem si docela počkal. Jak jsem byl nervózní, musel jsem pořád lítat na malou.

Když jsem se asi po druhé otočce na WC vrátil do čekárny, sestra mě konečně vyvolala a já ji následoval na sál, kde mě usadila do asi nejpohodlnějšího zubařského křesla, s jakým jsem kdy měl tu čest, načež křeslo naprosto luxusně napolohovala, čímž se z něj stalo něco jako hibernační lůžko z kosmické lodi ze sci-fi filmu. Potom připravila operační prostor - tedy mě. Po hrudi a kolem obličeje mi rozložila takové ty lékařské papírové hadry (nevím, jak se jim správně říká), sepnula je dohromady sponkami, aby nikam neutíkaly a poslední plena z papírového textilu mi šla přes obličej, aby ze mě doktor viděl opravdu jenom ústa, a abych na něj během operace nemohl vrhat vyděšené pohledy.

A pak mě tam na půl hodiny zapomněli.

Ano je to tak. Nevím kde se stala chyba, jestli byly sestry moc aktivní a nachystaly mě brzy, anebo se doktorovi protáhla předchozí operace ve vedlejším sálku, ale faktem je, že jsem ležel na tom futuristickém hibernačním křesle cca 30 minut. Křeslo dostálo své přezdívce, takže jsem na něm na pár minut úspěšně zahibernoval. Aspoň jsem na chvíli unikl té příšerné nervozitě. Probudil mě až příchod doktora a pak se začaly dít věci.

Pan doktor mě požádal ať otevřu ústa a zkušeně mě napíchl lokálním umrtvením. Nejspíš teda asi brnknul jehlou o nerv, protože při “zápichu” se mi celá polovina obličeje rozsvítila jako vánoční stromeček, ale to trvalo asi jenom pár milisekund a pak se hned začal rozlévat čelistí umrtvující účinek, který jsem vnímal jako vlnu tepla a pak druhou vlnu brnění. Jakmile bylo vše necitlivé, byl čas pustit se do díla. Jelikož je moje zkušenost ochuzená o zrakovou složku, protože jsem měl už zmiňovanou roušku přes oči, můžu se jenom domnívat, co se dělo, na základě mých dalších vjemů.

Nejprve postříkali okolí plánované rány nějakou hrozně páchnoucí dezinfekcí, jejíž smrad mi lezl do nosu (nebo mi možná dali dýchnout nějakého otupujícího prostředku, fakt si nejsem jistý). Každopádně to strašně čpavě smrdělo a nedalo se to dýchat, a z toho smradu se mi rozbušilo srdce tak na 130 za minutu. Nevím, kolik lidí okolo mě bylo. S jistotou vím o doktorovi a jedné asistentce, možná jich bylo víc. Pak si mě ještě o trochu víc položili a jelo se.

Řez a odklopení dásně jsem vůbec necítil. Odlamování tenké krusty kosti, která byla nad zubem už ano. Teda ne, že by to bolelo, ale prostě je to cítit a “slyšet”, jak se vibrace šíří po kosti do ucha. Jakmile byl zločinný zub odhalen, pustil se pan doktor do jeho porcování vrtačkou, a následně vylamoval jednotlivé rozvrtané kusy pákami. Pak vždycky následovala pauza, kdy mi asistentka vysála odsavačkou všechny možné tekutiny, co se mi hromadily v hrdle a přisála i různé odpadlé kousky a střípky, abych je nepolknul. Pak následovalo další vrtání a další lámání. Pauza, odsávání. Další vrtání, vysokootáčková vrtačka, nízkootáčková frézka (Co já vím, jak se tomu říká? Prostě to mělo každé jinou rychlost vrčení). Lámání, vrtání, pauza. A tak hrozně dlouho dokola. Jelikož jsem nedokázal víc otevřít pusu, občas se mi běžící vrtačka opřela svým vibrujícím tělem o horní zuby a rozezvonila mi celou lebku, což vůbec nebylo příjemné. Občas si mě doktor víc zaklonil, aby mohl zabrat pákami. Tlačil do lámání pořádnou chlapskou silou. Občas mi asistenka pořádně zaryla retraktorem do tváře a zatáhla, aby udělala doktorovi lepší přístup. Bylo mi jasné, že to jinak nejde, a že to tak musejí udělat, ale už jsem začínal mít dost a chtělo se mi utéct z křesla. Nebolelo to, to ne, ale už mě štvalo, jak musím držet doširoka otevřenou pusu skoro v záklonu, dýchat nosem, moc nepolykat. Znáte to. Prostě takové lehké nepohodlí.

Naštěstí se za chvíli ozvalo z kosti poslední slibné křupnutí. Pak vzniklou dutinu pěkně vypláchli, vyčistili, vyplnili kolagenovou houbičkou, umístili dren, a pak už jsem jenom cítil lehké tahání, jak doktor zašíval ránu. Zvláštní bylo, jak umrtvené nervy umísťovaly jednotlivé vjemy úplně jinam. Například to šití v zadní části úst jsem cítil jakoby uprostřed spodního rtu.

Potom už mě konečně odmašlili a začal jsem zase vidět svět kolem sebe. Fakt nevím, jestli mi dali dýchat něco na lehké omámení, nebo jestli můj stav byl jenom následkem toho půlhodinového mordování, ale připadal jsem si celkem opile a otřeseně, takže jsem se šel ještě složit do vedlejší místnosti na odpočívací lůžko. Šíleně moc mi tekly sliny a s mrtvou pusou jsem je nedokázal pořádně polknout ani pořádně vyplivnout. Polykání navíc bolelo, ale vše se brzy uložilo. Doplatil jsem pár peněz za materiál, který pojišťovna nehradí, dozvěděl jsem se, že zub měl vedle sebe ještě nedovyvinuté “dvojče”, které odešlou na rozbor, a švihal jsme domů.

Po operaci jsem hned nasadil Nimesulid proti bolesti, takže vůbec nic nebolelo. Jedl jsem poprvé až večer. Polévku. Rozmixovanou, abych nemusel kousat ani nudle.

V dalších dnech vůbec nic nebolelo, pravidelně jsem užíval antibiotika a ledoval, a pořádný otok se kupodivu udělal asi až po dvou, třech dnech. Paradoxně mě nejvíc štvalo zase to “drobné nepohodlí” - zašitím rány vznikl takový drobný cancourek masa, který jsem si neustále přikusoval mezi sedmičky. A o několik dní později, když jsem ho už dostatečně okousal, takže nevadil, se rozvázal jeden steh a volné konce niti mě pořád škrábou na boku jazyka.

Dnes je to týden od operace, končí mi antibiotika, léky proti bolesti už neberu. Řekl bych, že mě (opět celkem paradoxně) ani tak nebolí zoperovaná kost, jako ty měkké tkáně okolo, které mi nejspíš asistentka pohmoždila retraktorem, když mi během operace roztahovala hubu. Po týdnu od zákroku nejsem téměř schopný kousat na zasažené straně, protože žvýkací sval prostě bolí. Navíc pusu nedokážu otevřít ani na rohlík, i když se to každý den zlepšuje tak o milimetr. Tímhle tempem si do měsíce možná dokážu ukousnout francouzské bagety, a tak za čtvrt roku bych si možná mohl troufnout na hamburger :-)

I přes drobné nepohodlí jsem panu doktorovi X i jeho týmu moc vděčný, že mě obtěžujícího zubu zbavili ještě před Vánoci, a že už mě (doufejme) nikdy trápit nebude.