Je tomu bezmála rok, co jsem prodělal Covid-19, konkrétně nejspíš variantu Delta nebo Omikron. Nemoc u mě měla příznaky běžné virózy - rýma, kašel, lehce zvednutá teplota. Navíc ale došlo na extrémní únavu, kdy jsem měl potíže vydržet chvíli vzhůru a většinu času jsem se plácal v podivném polospánku, prodchnutém šílenými barvitými sny. Když jsem po 14 dnech nemoci začal opět jakž takž normálně fungovat, kdekdo by si myslel, že už mám vyhráno, ale opak byl pravdou. Nemoc mi nechala dáreček v podobě dlouhodobých příznaků - konkrétně ztráty chuti, čichu, zvláštních dušností a bušení srdce.
Chuť se mi vracela postupně asi měsíc až dva. Zvláštní je, že jsem neztratil vnímání sladké chuti. Všechny ostatní chutě ale zmizely. Vždycky, když jsem se ujal vaření víkendového oběda, pravidelně jsem ho nedosolil nebo přesolil, přehnal to s kořením a vypálil dětem "zobák", anebo se to všeobecně nedalo vůbec žrát. Naštěstí po těch zmiňovaných dvou měsících už to bylo celkem v klidu a vnímal jsem sladké, slané, kyselé. Hořká chuť se o pár měsíců opozdila, ale HLAVNĚ se zatím jaksi nedostavily jemné chuťové tóny, které hodně souvisí s čichem - třeba chuť různých koření, kávy, čaje a alkoholu. V pivu jsem alkohol prakticky necítil, takže jsem téměř nepoznal, jestli piju nealko nebo klasiku. Nakonec jsem ale po cca půl roce mohl říct, že chuť je již naprosto v pořádku.
S čichem to bohužel bylo horší. První dva měsíce jsem necítil vůbec nic a musel jsem třeba při vaření pořád prosit mou přítelkyni Míšu, ať mi očichá maso nebo vajíčka, jestli nejsou zkažené. Ztráta čichu je vůbec dost blbý handicap pro život. Například nepoznáte, že smrdíte. Když si třeba ráno zapomenete vzít antiperspirant a během dne se trošku zapotíte, nepoznáte to. Potom při jednání s lidmi na ně smrdíte, aniž byste to tušili a mohli s tím něco udělat, což ústí v různé trapasy. Nebo třeba několik dní neobjevíte, že se kočka pomočila v zastrčeném koutě, kam běžně nekoukáte, zatímco při plném zdraví byste okamžitě v pokoji cítili smrad moči.
Od čtvrt roku do půl roku po Covidu se mi postupně vracely příjemné a sladké vůně. Parfémy, tekuté mýdlo, vonné svíčky, esenciální oleje, zkrátka všechno ovocné, květinové a nasládlé. Nepříjemné smrady a vůně biologického původu stále nic - různé výkaly a výměšky, hnůj, vůně lesa, vůně mokrého asfaltu po dešti, vůně jara ve vzduchu, plíseň, zkažené potraviny, zapáchající popelnice, vůně posečené trávy nebo mokrého listí, nafta, benzín - nic z toho pro mě neexistovalo. Všechny tyto pachy a navíc kombinované čicho-chuťové vnímání dobrůtek jako je káva, čaj a pivo, se mi začalo vracet asi až od toho půl roku výš a to velice pomalu. Některé čichové nuance a jemné tóny jsem začal cítit vlastně až celkem nedávno - čili téměř rok po nemoci.
Problém je taky v tom, že ačkoliv se mi většina čichových schopností vrátila, některé čichy se vrátily úplně jiné, než si je pamatuju z doby před covidem. Mozek prostě ztracené spoje nahradil, ale nahradil je jinak. Takže teď se mi hodně často stává, že sice cítím, že je něco ve vzduchu, ale nevím, co přesně to je, protože je to cítit jako něco úplně nového, co jsem nikdy dřív necítil. Hrozně mě třeba překvapilo jakou transformaci prodělaly tak jednoznačné pachy jako benzín, nafta, kafe, a (s prominutím) obyčejné hovno.
Spálený benzín, který jsem dřív vnímal jako celkem otevřený a svěží, jemně dráždivý a zároveň kořeněný pach, teď po covidu cítím nepříjemně ostře a nakysle, asi jako ocet. Spálená nafta z aut, která předtím byla taková zakulacená, jakoby olověná a mazlavá, teď smrdí jako když se v kamnech topí uhlím, těžce, dusivě a spáleně. Dá se říct, že covid ze mě udělal ekologického aktivistu, protože ten smrad z aut, co teď po covidu cítím všude venku v ulicích, nemůžu vůbec vystát a nejraději chodím ulicemi, kde vůbec nic nejezdí.
U biologických pachů se taky udály radikální změny. Např. když si jdu odskočit, necítím svůj výtvor, ale cítím smažené jídlo nebo přepálený tuk. Na WC prostě cítím KFC :-) A naštěstí pach svého "produktu" vnímám pořád jako nepříjemný, i přes tu zvláštní změnu. Nejvíc mě ale zasáhla změna, která se udála s kávou. Čerstvě mleté kafe, které jsem dřív byl schopný doslova fetovat a užívat si celé minuty, tu lehce praženou vůni, která přesahovala až do ovocných a svěžích tónů s podtextem různých vonných olejů a silic, teď vnímám prostě jako spáleninu. Jako když necháte shořet kus kancelářského papíru do tiskárny. Odporné, hořké, shořelé cosi. I přesto si ale postupně zvykám a kávu piju i nadále, i když už si ji tak nevychutnám.
Naštěstí aspoň to pivo se vrátilo přesně takové, jaké bylo předtím, a pro to se vyplatí být na světě! A co vy? Ztratili jste při Covidu čich? A jak to u vás dopadlo? Podělte se v komentářích zde pod článkem nebo na mém Facebooku!
Komentáře