Nástup epochy nenormálna – zastavíme to?

Lidstvo během svého vývoje prodělalo různá stádia – doby dobré i zlé, doby rozpuku i zmaru, doby objevitelské i tmářské, doby asketické víry i doby požitkářské dekadence. A v každé z těchto dob měli lidé pocit, že žijí na konci časů, že morálka a inteligence nastupujících generací je na historickém minimu, a že už je možná načase, aby zase přišla nějaká pořádná válka a trochu pročistila vzduch.

V dnešní době žijeme na vrcholu svého vývoje, jedeme na vysoké vlně tsunami a snažíme se natáhnout ještě výš, ke hvězdám. Lidstvo jako celek se nikdy nemělo tak dobře jako právě teď. Ekonomika frčí nebývalým tempem, v Česku je neuvěřitelně malá nezaměstnanost a dá se říct, že nezaměstnaní jsou teď už jenom ti, kteří se rozhodli, že v životě nikdy nedosáhnou dál než na nejbližší flašku tuzemáku, anebo ti, kteří si slintají na tričko a prdel jim utírá pečovatelka.

Jasně, tam někde venku jsou pořád celé národy, které živoří za dolar denně a žerou suchou rýži nebo maniok, ať už je to cokoliv. Ale ty části světa, které se rozhodly, že se nebudou jenom drbat na zadku a celý den souložit, prostě zažívají nejlepší epochu v historii. Ale každá konjunktura má své neodpáratelné „jenže“. V našem případě se tedy máme velice dobře, jenže s blahobytem přichází také rozežranost a mentální úpadek.

Jinými slovy, když se lidi mají dobře a nemusejí každý den bojovat o svůj oběd, začnou vymýšlet pi*oviny. A přesně z tohoto důvodu „se nám tu v poslední době začíná rozmáhat takový nešvar“, lépe řečeno nešvary. Určité osoby a skupiny osob přestávají brát život takový, jaký je, nechtějí se smířit s tím, jak příroda, evoluce, čas, geologie, společnost a další nevyhnutelné veličiny namíchaly karty, a rozhodli se, že s těmi „přirozenými nespravedlnostmi“ budou bojovat. Nevidí ale, že se vlastně ve skutečnosti o vůbec žádné nespravedlnosti nejedná, že je to jenom boj s vymyšlenými chimérami. Kdyby ale s bludy válčili pouze jednotlivci, kteří ničemu a nikomu neškodí, jejich tažení by celkem neškodně prošumělo kolem a život by šel dál. Bohužel, s pomocí moderních médií, jako jsou pokleslé televize, sociální sítě, a influenceři, se jim podařilo přesvědčit celý svět, že se jedná o reálné problémy, které je potřeba řešit. Navíc, současná mladá generace, která má díky přísnějším zákonům mnohem horší přístup ke chlastu a cigaretám, o sex nemá z nějakých záhadných důvodů zájem, a hledá nějaké cíle, nějaké prostory, kde by se mohla realizovat, většinou těmto kampaním skočí na špek.

A tak se nám tu objevují nejen hysterické agresivní feministky, které si jaksi nevšimly, že muži ženy pořád milují, pořád je hýčkají a rozmazlují, pořád s nimi mají děti, o které se pak společně a harmonicky starají. Najdou se dokonce i feministi mužského pohlaví, kteří se stydí za pytlík mezi nohama, který jim dala příroda a nejraději by se nechali vykastrovat, aby neuráželi feministický ideál.

Rojí se nám tu dokonce ženy bojující za manželství homosexuálních mužů a jejich právo adoptovat děti, jakoby ty jedovaté baby mohly něco vědět o tom, co se odehrává mezi dvěma chlapy, kteří preferují chlapy. Tím se samozřejmě nestavím proti homosexuálům, naopak jsem spíš na jejich straně, protože i já v sobě nejspíš mám ještě neobjevenou bisexuální stránku, a občas se mi stane, že nějakého kluka shledám esteticky krásným. Tímto odstavcem útočím na „bojovníky“, kteří bojují za něco, o čem vůbec nic neví.

Najde se i bezpočet neziskových organizací, které sají dotace z evropských fondů na podporu inkluze ve školách, což ve výsledku není nic jiného, než způsob, jak zničit běžně schopným žákům školní docházku, jelikož pořád budou muset čekat na Pepíka, který se ještě v deseti letech počůrává, bez pomoci pedagogického asistenta nedokáže sníst svačinu, a když se probírají v Přírodopise domácí zvířata, dostává při slově „kozy“ erekci a vzrušeně hýká. No řekněte na rovinu, nebylo by Pepíkovi líp ve speciální škole, kde by mu mohli poskytnout náležitou péči?

Stejně tak nesmyslné jsou organizace na podporu integrace Romů. Co jsem měl možnost poznat Romy, většina z nich se nechce nijak integrovat. Chtějí mít svou kulturu a svůj životní styl, a vůbec jim nebude vadit, když se zrovna nebudou kamarádíčkovat s gádžovskou majoritou. Z vlastního pozorování mi vychází, že Romové, kteří se rozhodnou zapadnout mezi bílé, bez problémů zapadnou a bílí je berou v pohodě. A ti, kteří chtějí být zatvrzelí a většinovou bílou společnost fakovat, ji spokojeně fakují, dávají svůj odpor dost hlasitě najevo, a o žádnou pomoc nestojí.

Takže, co chtějí ty neziskovky a další aktivisti vlastně dělat? Odpověď je nasnadě - škrábat se na prdeli, vytvářet fiktivní problémy a brát dotace. Zkrátka – velká část aktivistů v dnešním světě jsou pouze darmožrouti, zakuklení socialisté nebo neomarxisté.

Zažíváme úplný nával neomarxistů - mladých a naivních lidí, kteří by chtěli srovnat každou zdánlivou nerovnost. I takovou, která vůbec nikoho netrápí anebo rovnou neexistuje. Jenom tak. Z principu. Aby měli co dělat. A jelikož vyrostli v době internetu, budou používat všechny prostředky, které jim takříkajíc leží u nohou. Budou tisknout letáky, lepit billboardy, spouštět facebookové kampaně, točit videa na Instagram i YouTube a pípat na Twitteru. Můžou si dokonce dovolit placené propagační kampaně na Google reklamách nebo na Facebooku, protože jejich rodiče jsou třeba zazobaní majitelé prosperujících firem, kteří na své děti nemají čas, protože makají od nevidím do nevidím, a jsou aspoň rádi, že se jejich ratolesti „angažují v něčem bohulibém“ a „netráví celý svůj čas flákáním na ulici“. Kéž by se ti spratci raději flákali na ulici a experimentovali s drogami!!! Aspoň by nestrkali nos tam, kam ještě ani zdaleka ve svém věku nemají mít přístup. Možná kdyby bohatí rodičové věděli, na co se používají jejich peníze, radši by své omladině skřípli přívod, možná nejenom peněz, ale i vzduchu.

Integrita společnosti, její stratifikace, její dynamika, její setrvačnost nebo naopak proměnlivost, jsou témata tak těžká a komplikovaná, že celé armády sociologů si během staletí maximálně troufaly komentovat stávající stav, ale málokdo se pokusil navrhnout nějakou smysluplnou reformu. A teď tu najednou máme lidi mezi patnácti a třiceti, kteří nikdy nečetli žádné knihy, neví nic o historii, ale přesto vám budou chtít rozkazovat, co máte dělat, jak máte hovořit s lesbickým párem, jak se chovat k transsexuálnímu muži, který byl ještě donedávna ženou, jak se bavit s kolegy na pracovišti, aby to nebylo sexuální harašení… Prokristapána, tohle si snad přece určujeme ve společném dialogu my sami, ne???!!!

Když vám vaše transsexuální kolegyně řekne: „Ahoj, já jsem Petra,“ tak jí budete přece bez zaváhání oslovovat „Petro“, i kdyby vám přišlo, že vypadá spíš jako Petr, protože proč byste jí chtěli nabourávat její obraz o sobě samé? To by bylo nevhodné a neslušné. Když uvidíte svého kamaráda, jak se líbá se svým přítelem, tak vás přece ani nenapadne zavrčet něco o „zatracených buz...“, protože je znáte a víte, že jsou to fajn lidi a je jim spolu dobře. Když uvidíte, já nevím, třeba vozíčkáře v nouzi, tak mu přece pomůžete přejet ten vysoký obrubník. Anebo, když vám váš kamarád v hospodě řekne, že se podle něj nemá ženská hnout od plotny, a že „když si začne vyskakovat, tak jí přitáhne řetěz“, máte plné právo říct mu, že je čistokrevný debil.

Zkrátka a prostě, jsme jenom o malou trochu vyvinutější opice. Jsme pořád jen primáti, pořád podléháme teritoriálnímu a vlastnickému pudu a dalším instinktům, které nás nutí přemýšlet zkratkovitě nebo jednoduše. Pořád máme v hlavě „my“ versus „oni“. Ale jsme také civilizovaní a umíme se od svého opičího dědictví oprostit, a poznat lásku, když ji vidíme. Takže, když se někde stane něco, co je mimo naše škatule, doufám, že jsme už teď všichni připravení říct: „OK, tak tohle jsem ještě neviděl, ale když to ten člověk tak má rád, tak proč ne? Je to koneckonců jeho věc.“

Nemusíme řešit zdánlivé problémy, nepotřebujeme bojovnice za práva malých plešatých mužů, nepotřebujeme bojovníky za práva žen s velkým zadkem. Nepotřebujeme, aby nás někdo školil, že pomáhat lidem v nouzi je normální. To přece dávno víme. Jsme slušní lidé, víme, že pomáhat těm, co to potřebují, je správné. A víme, že ti, kteří se o sebe dokážou postarat sami, se o sebe postarají. Žádné absurdní bojovníky fakt nepotřebujeme.