Tak si musím zase jednou postěžovat.
Do Chorvatska jezdím rok co rok určitě už minimálně 10 let. Vynechal jsem snad jedině v roce 2009, kdy jsem na to neměl ani peníze ani náladu, a v roce 2016, když se nám narodila naše překrásná malá Viktorka. Musím říct, že všechny nejkrásnější pobyty jsem absolvoval ještě předtím, než jsem začal žít s mojí snoubenkou Míšou. Když jsme se poznali, a ona přiznala, že ji ještě nikdy nikdo k moři nevzal, řekl jsem si, že jí "svoje" krásná místa ukážu. Nárůst turismu a hrabivost místních mi však udělaly čáru přes rozpočet.
Vždycky na jaře vyberu nějaké místo, které mám uložené v paměti jako malou klidnou obec s bohatým místním folklórem, malebnými krámky, spoustou atrakcí pro děti, atd. Když ale ve finále na dané místo přijedeme, najdeme řvoucí, smradlavé, špinavé, přeplněné místo, kde turisti svádějí o apartmány pěstní souboje, pláže dříve vyznamenané Modrou Vlajkou přetékají cigaretovými vajgly a použitými prezervativy, atrakce pro děti vás vysají jako luxusní francouzská štětka, a o nějakém geniu loci si můžete nechat jenom zdát.
Letos jsme zavítali do Duće u Omiše. Duće může být možná super, pokud jste typický buranský Pepík, chcete ležet na pískové pláži jako vyvržený vorvaň, večer se vyhrabat do vražedného kopce do apartmánu, ohřát v troubě dovezený řízek, cvaknout jednu dovezenou plechovkovou Plzeň a jít spát. V Duće totiž, jak jsme záhy zjistili, není kromě rušné a smradlavé silnice vůbec nic. Je tu maximálně několik plážových barů, které ale pro pár s dětmi neposkytují nic zajímavého. S dvouletým dítětem si těžko půjdete sednout do plážového baru posrkávat Martini a tvářit se jako James Bond. Dvouleté dítě vám vydrží u boku asi tak 2 sekundy, načež zmizí jako ninja a když ho opět lokalizujete, zjistíte, že je asi 200 metrů daleko a odchází se právě utopit do moře.
V Duće není ani obchod, tedy není aspoň v kilometr a půl velkém okruhu kolem baru Shooko normální obchod není. Je tu něco, co si říká Minimarket, je tam ale draho, věčně vyprodáno a sortiment není nejširší. Např. v lednici s pivem jsem našel pouze klasické skleněné lahváče a za dva jsem zaplatil tolik, co jinde stojí plastové čtyřpivo, navečer tu neseženete pečivo, a co jsem viděl tak tam třeba vůbec nemají základní suroviny na vaření jako maso, rýži nebo brambory. Zkrátka tento obchod vám pomůže přežít takříkajíc na chlebu a vodě, ale nic víc.
Pokud se tedy zabydlíte v Duće, nezbývá vám nic jiného, než si nákupy a večerní program pro děti obstarat autem, což znamená cestu do Omiše, kde už jsem dříve několikrát dovolenkoval. Na Vukovarské ulici v Omiši je Studenac, který je klimatizovaný, dobře zásobený a vždycky najdete něco, co je zrovna v akci a tím pádem za dobrou cenu. Až potud všechno v pořádku. Pokud ovšem nepočítám kolonu do Omiše, která je tady v sezóně prakticky trvalým jevem a tříminutovou jízdu do obchodu vám protáhne tak na dvacet minut.
Večer jsme tedy vyráželi - pro jistotu pěšky - do Omiše za nějakým tím vyžitím pro děti, koupit suvenýry a dát si dobrou zmrzlinu. Co mě ale zarazilo byl neuvěřitelný vývoj směrem k Apokalypse, kterým Omiš prošla. Když jsem byl v Omiši někdy před deseti lety, bylo to večer docela rušné město - pobřežní magistrála nacpaná kouřícími diesely, sličné policajtky s píšťalkou řídící dopravu u mostu, hloučky lidí kolem stánků se zmrzlinou, korzující rodiny s dětmi, restaurace v úzkých bočních uličkách se slušnou návštěvností, jeden nebo dva dunící kluby. Už tenkrát mi to přišlo jako ohlušující a smysly otupující mumraj. Pak se ale patrně malebnost historického centra Omiše rozkřikla, místní se rozhodli chytit za pačesy šanci zbohatnout, a posunuli komerci na další, téměř nemyslitelný, level.
Dnešní Omiš večer okupuje asi 4x více lidí než dřív, a tím pádem jejich hustota na ulicích stoupla tak na 2 osoby na metr čtvereční. Zahrádky restaurací vypučely jako houby po dešti a ukrojily tři čtvrtiny z průchozí šírky malebných uliček, takže leckde ani neprojedete s kočárkem. Stánky se suvenýry se tlačí jeden na druhém prakticky v každém volném místě. Dlužno podotknout, že v mnoha případech prodávají klidně za 300 Kč krámy z Číny, které na Wishi nebo Aliexpressu stojí 25 Kč. Vysvětlujte to ale dětem, které si chtějí z dovolené přivézt domů památku...
Pobřežní magistrála, reprezentovaná zde hlavní ulicí Fošal, je stále ještě zacpaná vozidly, jenom už možná smrdí trochu méně, protože diesely už dneska mají lepší katalyzátory a další systémy proti emisím.
Nejhorší je ale ten hluk. Vždy a všude tu někdo mluví, lidé se snaží překřičet hluk a lidské hlasy se slévají do jednoho nepřetržitého bzukotu, který různě pulzuje a přelévá se, jako byste strčili hlavu do vosího hnízda. Do toho se mísí basové dunění autobusových motorů, hvízdání turbodmychadel kamionů, ječení týraných malo-objemových skútrů občas proložené nějaký tím netrpělivým zatroubením nebo písknutím pneumatik řidiče, který se rozjel příliš agresivně. Ze zahradních restaurací všechno doplňuje cinkání sklenic a příborů, pokřikování a zpěv podnapilých hostů. Z mnoha krámků a provozoven hraje hlasitá hudba, která má nalákat zákazníky. Zkrátka, člověku jde z toho po chvíli hlava kolem a připadá si jak někde na arabském bazaaru.
Jinými slovy, noční centrum Omiše je místo jenom pro mladé a neklidné, otrlé povahy, případně je potřeba trochu se ožrat, než tam vyrazíte. A pokud nesnášíte dusno letních nocí, smrad spáleného benzínu a nafty, ohlušující rachot a nesnesitelně pomalé a husté davy lidí, raději tam večer nechoďte vůbec - zachráníte svoje smysly, duševní zdraví a nejspíš i peněženku.
Do Chorvatska jezdím rok co rok určitě už minimálně 10 let. Vynechal jsem snad jedině v roce 2009, kdy jsem na to neměl ani peníze ani náladu, a v roce 2016, když se nám narodila naše překrásná malá Viktorka. Musím říct, že všechny nejkrásnější pobyty jsem absolvoval ještě předtím, než jsem začal žít s mojí snoubenkou Míšou. Když jsme se poznali, a ona přiznala, že ji ještě nikdy nikdo k moři nevzal, řekl jsem si, že jí "svoje" krásná místa ukážu. Nárůst turismu a hrabivost místních mi však udělaly čáru přes rozpočet.
Vždycky na jaře vyberu nějaké místo, které mám uložené v paměti jako malou klidnou obec s bohatým místním folklórem, malebnými krámky, spoustou atrakcí pro děti, atd. Když ale ve finále na dané místo přijedeme, najdeme řvoucí, smradlavé, špinavé, přeplněné místo, kde turisti svádějí o apartmány pěstní souboje, pláže dříve vyznamenané Modrou Vlajkou přetékají cigaretovými vajgly a použitými prezervativy, atrakce pro děti vás vysají jako luxusní francouzská štětka, a o nějakém geniu loci si můžete nechat jenom zdát.
Letos jsme zavítali do Duće u Omiše. Duće může být možná super, pokud jste typický buranský Pepík, chcete ležet na pískové pláži jako vyvržený vorvaň, večer se vyhrabat do vražedného kopce do apartmánu, ohřát v troubě dovezený řízek, cvaknout jednu dovezenou plechovkovou Plzeň a jít spát. V Duće totiž, jak jsme záhy zjistili, není kromě rušné a smradlavé silnice vůbec nic. Je tu maximálně několik plážových barů, které ale pro pár s dětmi neposkytují nic zajímavého. S dvouletým dítětem si těžko půjdete sednout do plážového baru posrkávat Martini a tvářit se jako James Bond. Dvouleté dítě vám vydrží u boku asi tak 2 sekundy, načež zmizí jako ninja a když ho opět lokalizujete, zjistíte, že je asi 200 metrů daleko a odchází se právě utopit do moře.
V Duće není ani obchod, tedy není aspoň v kilometr a půl velkém okruhu kolem baru Shooko normální obchod není. Je tu něco, co si říká Minimarket, je tam ale draho, věčně vyprodáno a sortiment není nejširší. Např. v lednici s pivem jsem našel pouze klasické skleněné lahváče a za dva jsem zaplatil tolik, co jinde stojí plastové čtyřpivo, navečer tu neseženete pečivo, a co jsem viděl tak tam třeba vůbec nemají základní suroviny na vaření jako maso, rýži nebo brambory. Zkrátka tento obchod vám pomůže přežít takříkajíc na chlebu a vodě, ale nic víc.
Pokud se tedy zabydlíte v Duće, nezbývá vám nic jiného, než si nákupy a večerní program pro děti obstarat autem, což znamená cestu do Omiše, kde už jsem dříve několikrát dovolenkoval. Na Vukovarské ulici v Omiši je Studenac, který je klimatizovaný, dobře zásobený a vždycky najdete něco, co je zrovna v akci a tím pádem za dobrou cenu. Až potud všechno v pořádku. Pokud ovšem nepočítám kolonu do Omiše, která je tady v sezóně prakticky trvalým jevem a tříminutovou jízdu do obchodu vám protáhne tak na dvacet minut.
Večer jsme tedy vyráželi - pro jistotu pěšky - do Omiše za nějakým tím vyžitím pro děti, koupit suvenýry a dát si dobrou zmrzlinu. Co mě ale zarazilo byl neuvěřitelný vývoj směrem k Apokalypse, kterým Omiš prošla. Když jsem byl v Omiši někdy před deseti lety, bylo to večer docela rušné město - pobřežní magistrála nacpaná kouřícími diesely, sličné policajtky s píšťalkou řídící dopravu u mostu, hloučky lidí kolem stánků se zmrzlinou, korzující rodiny s dětmi, restaurace v úzkých bočních uličkách se slušnou návštěvností, jeden nebo dva dunící kluby. Už tenkrát mi to přišlo jako ohlušující a smysly otupující mumraj. Pak se ale patrně malebnost historického centra Omiše rozkřikla, místní se rozhodli chytit za pačesy šanci zbohatnout, a posunuli komerci na další, téměř nemyslitelný, level.
Dnešní Omiš večer okupuje asi 4x více lidí než dřív, a tím pádem jejich hustota na ulicích stoupla tak na 2 osoby na metr čtvereční. Zahrádky restaurací vypučely jako houby po dešti a ukrojily tři čtvrtiny z průchozí šírky malebných uliček, takže leckde ani neprojedete s kočárkem. Stánky se suvenýry se tlačí jeden na druhém prakticky v každém volném místě. Dlužno podotknout, že v mnoha případech prodávají klidně za 300 Kč krámy z Číny, které na Wishi nebo Aliexpressu stojí 25 Kč. Vysvětlujte to ale dětem, které si chtějí z dovolené přivézt domů památku...
Pobřežní magistrála, reprezentovaná zde hlavní ulicí Fošal, je stále ještě zacpaná vozidly, jenom už možná smrdí trochu méně, protože diesely už dneska mají lepší katalyzátory a další systémy proti emisím.
Nejhorší je ale ten hluk. Vždy a všude tu někdo mluví, lidé se snaží překřičet hluk a lidské hlasy se slévají do jednoho nepřetržitého bzukotu, který různě pulzuje a přelévá se, jako byste strčili hlavu do vosího hnízda. Do toho se mísí basové dunění autobusových motorů, hvízdání turbodmychadel kamionů, ječení týraných malo-objemových skútrů občas proložené nějaký tím netrpělivým zatroubením nebo písknutím pneumatik řidiče, který se rozjel příliš agresivně. Ze zahradních restaurací všechno doplňuje cinkání sklenic a příborů, pokřikování a zpěv podnapilých hostů. Z mnoha krámků a provozoven hraje hlasitá hudba, která má nalákat zákazníky. Zkrátka, člověku jde z toho po chvíli hlava kolem a připadá si jak někde na arabském bazaaru.
Jinými slovy, noční centrum Omiše je místo jenom pro mladé a neklidné, otrlé povahy, případně je potřeba trochu se ožrat, než tam vyrazíte. A pokud nesnášíte dusno letních nocí, smrad spáleného benzínu a nafty, ohlušující rachot a nesnesitelně pomalé a husté davy lidí, raději tam večer nechoďte vůbec - zachráníte svoje smysly, duševní zdraví a nejspíš i peněženku.
Komentáře