Golet v Londýně - den 2 - toulky centrem

Velká metropole jako Londýn má jedno neuvěřitelně velké plus - dokonale vymakanou dopravní infrastrukturu. Z našeho "balíkova" jsme všichni zvyklí, že nejdokonalejší způsob dopravy po městě je osobní auto, taxík, nebo naše vlastní nohy (v závislosti na vzdálenosti, případně na zkonzumovaném alkoholu). Není divu, když tu autobusy jezdí tak po půl hodině. Velkoměsto to je ale jiné kafe. Z autobusové zastávky před hotelem odjížděl autobus ke stanici metra skoro každých pět minut a metro do centra jelo snad po dvou minutách. Navíc díky hustotě zastávek a počtu linek londýnského metra není problém dostat se prakticky kamkoliv ve městě do hodiny.

Po nezbytné ranní rutině, kterou jsem obohatil o mazlení s hotelovým kocourem Thomasem, který "bydlí" na zahradě hotelu, jsme tedy už před desátou ráno vystupovali z metra na zastávce Tower Hill. Okamžitě jsem začal žhavit zrcadlovku a nezahálel ani foťák na mobilu, abychom se hned večer mohli s něčím vytasit na "fejsu". První na ráně byl londýnský Tower, kolem kterého jsem prošli na Tower Bridge. Došli jsme do poloviny mostu a vyfotili si místo, kde se most otvírá. Potom jsme se vrátili zpátky na severní břeh Temže a pokračovali podél břehu na západ, kde se nám naskytly další pohledy na Tower. Pak jsem dokráčeli k Monumentu, z jehož vrcholu, jak nám sliboval Hans, jsou monumentální rozhledy, ale když jsme viděli, že vstupné stouplo už na monumentálních dvacet babek, tak jsme si to lezení do schodů rozmysleli.

Pokračovali jsme po London Bridge na jižní břeh, kde jsme prošli kolem muzea vězeňství The Clink (Clink byla kdysi nejstarší londýnská basa, ještě před Towerem) a Shakespearova divadla The Globe. Potom jsme to přes Millenium bridge (to je taková ta divná pěší lávka, nad kterou přelétají Smrtijedi v šestém nebo sedmém?? Harry Potterovi) vzali zase na severní břeh k St. Paul's Cathedral a pokračovali do Fleet Street, protože Hans byl posedlý myšlenkou, že je tam někde skutečně starý londýnský pub, kde si dáme pravé anglické pivo. Znal dokonce číslo domu, kde to má být. Přesto jsme pub nenašli a museli vzít za vděk blízkým McDonaldem.

Pro všechny, kteří netrpí odporem k fastfoodu a snaží se vyžít ve světě co nejlevněji, je McDonald's jasná volba. Snaží se totiž všude po světě udržovat víceméně stejné ceny (v rámci možností). Např. cheeseburger stojí u nás 25 korun, v Anglii stojí 0,99 libry (asi 33 korun) a v USA je dokonce levnější než u nás, protože stojí 0,99 dolaru (asi 20 korun). Takže můj tradiční McDonaldovský oběd - 2 cheesy a malá cola - mě stál skoro stejně jako u nás doma.

Po jídle jsme se rozdělili, jelikož Hans byl naprosto odhodlaný vylézt nahoru do kupole katedrály sv. Pavla a my s Tomášem jsme měli na 13. hodinu rezervované lístky na obří ruské kolo zvané Londýnské Oko.

Pokračovali jsme po severním břehu Temže k Embankment, kde jsme přešli na jižní břeh k Oku. Následoval šok, když jsme spatřili délku fronty, kterou budeme muset vytrpět. Tomáš mě chlácholil, že podle ohlasů na webu se průměrná čekací doba pohybuje pouze něco kolem 35 minut. Nakonec jsme opravdu čekali asi 40 minut.

Zde musím podotknout, že v Anglii, stejně jako všude jinde v civilizovaném světě mají fronty cik-cak a opravdu dokonale zmáknuté pomocí sloupků a páskových bariér. K nám bohužel ještě tato skvělá vymoženost nedorazila, takže máme fronty dlouhé a rovné.

Z Oka se nám otevřely naprosto fenomenální výhledy na parlament a Big Ben, všechny možné i nemožné mrakodrapy, nádraží Charing Cross, a vůbec. Kabiny Oka jsou klimatizované a na zábradlí kolem prosklených stěn jsou upevněné tablety Samsung Galaxy Tab, na kterých si můžete posunovat panoramatický snímek s popisy, takže víte, na co zrovna koukáte. Uprostřed je je prostorná lavice, kde se můžete posadit a kochat se, pokud tedy najdete volný průhled mezi lidmi, kteří se všichni cpou k proskleným stěnám a fotí jako o život.

Po tomto skvělém zážitku jsme se znovu sešli s Hansem, a jelikož hlavně na mě dolehla únava z dlouhého chození, na které nejsem už dávno zvyklý (naposledy jsem se výhradně pěšmo přesunoval ještě v Brně na vysoké škole), zavelel jsem zahučet do nejbližší stanice metra a nadále se posunovat po městě "krtkem".

Vystoupili jsme na Trafalgar Square a nafotili si Nelsonův sloup a absurdního Modrého kohouta. Na Trafalgaru jsou totiž čtyři piedestaly se sochami. Tři z nich jsou obsazené sochami vladařů a generálů. Čtvrtý měl nést jezdeckou sochu Williama IV, ale ta nebyla kvůli nedostatku peněz nikdy dokončena. Prázdný piedestal tedy hostí různé umělecké instalace a tento rok je to právě Kohout.

Pak jsme přejeli na Piccadilly Circus a podívali se na známou reklamní stěnu. Potom jsme vyrazili pěšky do čínské čtvrti a obdivovali krásné asijské restaurace a trhovecké stánky s neuvěřitelnou spoustou kravin a upomínkových předmětů. Nakonec únava zvítězila a tak jsme opět fárali do metra. Další zastávka Camden Town.

Camden Town je jiná planeta. Je to čtvrť trhů, barů, sídlo spousty umělců a bohémů. Narazíte tady snad na všechny městské subkultury od punkerů po rastafariány. Hlavní camdenská ulice je doslova obsypaná stánkaři a obchůdky, všude na vás mrkají okénka asijských fastfoodů, odevšad je slyšet hudba a halas. Nějaký černý rapper mi narazil na uši svoje sluchátka od mobilu a pustil mi docela dobrý černý rap s tím, že svoje album mi prodá za libovolný "rozumný" příspěvek. Nevěděl jsem, co považuje za rozumné a s díky jsem odmítl. Prošli jsme si trhy, nasávali atmosféru ulice a bohémství. Malíři a sprejeři prodávali své obrazy a asijci k nám natahovali vidličky s ochutnávkou svých kulinářských výtvorů: "Zadalmo! Ty ochutnat, a dyš doblý tak já udělat doblou cena."

Nakonec jsme došli ke kanálu Regent's canal, který mimo jiné protéká i Regent's Parkem. V Camdenu jsou stará zdymadla, kterými lodě na kanálu překonávají převýšení. U jednoho z nich je vyhlášená hospoda Lock 17 (Zdymadlo 17) a tam jsme zakotvili na pivko po náročném dni. Normálně nikdy nepozřu alkohol před večeří, ale tady jsem se nechal ukecat a když kluci objednávku australského Foster's ještě dvakrát otočili, začínal jsem být nalačno celkem slušně na plech. Nakonec kluci vyslyšeli mé nouzové volání, že takhle to nemůže pokračovat, jinak nedojedu na hotel, a zvedli jsme se k odchodu. Potom jsme do sebe u stanice metra natlačili na stojáka každý jednu misku nějakého asijského kuřete s nudlemi (přičemž jsem si v opilosti pokecal bílou mikinu barbecue omáčkou) a sedli na metro na King's Cross.

Už cestou se pivo přihlásilo o slovo a tak jsme na "dvojnádraží" King's Cross/St. Pancras na záchodky téměř běželi. Potom malý nákup sandwichů k snídani a další metro "domů". U naší osvědčené bulharky ve večerce jsme se zásobili plechovkovým Budweiserem a celý den uzavřeli poklidným dopitím na zahrádce hotelu.

V příštím díle se podíváme na jih, k moři do Brightonu.