Dne 29. května 2014 nadešel "den D" a já se konečně dočkal dlouho plánovaného výletu s kamarády do Anglie. Všechno bylo dopředu zajištěné a zaplacené po internetu. Jakožto správní baťůžkáři jsme se vykašlali na všechny cestovky s jejich nabídkou Eurovíkendů a tak podobně, a prostě si objednali nejlevnější letenky u RyanAiru, zamluvili si pokoje v budgetovém hotýlku, zakoupili miniaturní letecké kufry (největší, které RyanAir vezme bez příplatku na palubu) a vyrazili. Jel jsem s osvědčenými kumpány, kteří nezkazí žádnou srandu - s Tomášem a Hansem.
Na letiště do Brna nás dopravil Tomášův táta a už sama cesta byla adrenalinový zážitek, protože dálnice D1 stála hned na několika místech, takže jsme valnou část cesty absolvovali po okreskách, které byly také zacpané auty, která se snažila vyhnout ucpané dálnici. Nakonec jsme na letiště dorazili včas a začali si organizovat věci před bezpečnostní kontrolou. Jelikož jsem již od rána trpěl cestovní nervózou, která si vyžádala hned několik návštěv záchodu, nezklamal jsem ani na letišti a okamžitě po příjezdu zapadl na toaletu. To jsem bohužel netušil, jaké nám tím způsobím nepříjemnosti. RyanAir v Brně totiž bere na palubu jenom 90 kufrů a všechny přebývající bez poplatku uloží do zavazadlového prostoru letadla, takže na ně potom po příletu musíte čekat u pásu. Moje návštěva toalety mi sice velice pomohla, ale způsobila, že jsme limit prvních 90 zkontrolovaných prošvihli asi jenom o 5 lidí. Kluci nebyli dvakrát nadšení, jelikož jsme museli z kufrů vytahat všechny věci, které jsme chtěli mít za letu u sebe jako čtivo, svačinky, foťáky apod. Dlužno podotknout, že jsem do kontrolovaného pásma bez problémů pronesl i svůj oblíbený švýcarský armádní kapesní nožík Victorinox s otvíráky a vývrtkou, protože jsem paní u rentgenu přesvědčil, že nože s čepelí do délky 6 cm, která se nedá v otevřené poloze zajistit, jsou schválené. RyanAir to opravdu takhle uvádí na svém webu s pokyny pro cestující, takže jsem si byl jistý, že mi švýcarák projde. Správně tušíte, že na zpáteční cestě to bude mít dohru. Větší problémy měl Hans, který musel u detekčního rámu sundat i boty, protože se obsluze asi zdálo, že tam ukrývá nukleární bombu :-)
Když jsme se tedy konečně ocitli v kontrolovaném prostoru letiště a čas odletu se blížil, došlo nám, že letadlo má na příletu nejspíš zpoždění. RyanAir je proslulý svými ultrakrátkými "turnaroundy" (rozuměj přestávkami při přistání), které většinou trvají do 30 minut. Za dobu turnaroundu se musí stihnout natankovat palivo, zkontrolovat letadlo, vynést odpadky, vypustit záchod, doplnit voda a občerstvení, vyčistit případné blití od méně stabilních pasažérů a tak podobně. A když letadlo přiletí pozdě, doba potřebná na turnaround se musí zkrátit, aby se odletělo včas. Nakonec to naštěstí nebylo vůbec nijak znát. Letadlo bylo celkem čisté, nepoblité, a jelikož jsem ještě naživu, bylo asi i dobře natankované a prohlédnuté.
Boeing 737 RyanAiru má opravdu málo místa na nohy, sedačky jsou tam prakticky hned za sebou a nedají se sklápět. Je tady znát snaha levné aerolinky zůstat levná. Do létající plechovky od Coly se zkrátka musí nacpat co nejvíce živé hmoty, aby byla přeprava co nejlevnější. Je to víc linkový autobus s křídly než letadlo. Nakonec jsme se ale usadili a následovala klasika v podobě bezpečnostní instruktáže v podání skvadry teplých stewardů, kterou nikdo nesleduje, rolování na plochu a potom brutální zrychlení po ranveji, které vám zatlačí oční bulvy až někam do hloubi mozku. Netrvalo dlouho a byli jsme v neproniknutelném šedém mraku a asi po deseti minutách jsme vypluli nad něj a ocitli se v říši věčného slunečního svitu a vždy modrého nebe.
Celý let jsme strávili v příjemné konverzaci, bylo nám nabídnuto občerstvení a nápoje, následované nabídkou stíracích losů, bezcelních parfémů a tvrdého alkoholu. Nakonec se nám otevřely fenomenální pohledy na vysoké stěny mraků nad Anglií a po chvíli už začal pilot točit letadlo na přistání ve Stansteadu. Tyhle momenty jsou na celém letu nejlepší, když tedy sedíte u okna. Zdá se vám, že letadlo už nemá prakticky žádnou rychlost, že jenom tak stojí ve vzduchu na křídle. Hledíte v úžasu dolů na pole a vesničky, a říkáte si, že by stačilo otevřít okénko a plivnout někomu přímo na hlavu. Po přibližovacím manévru přišlo ladné přistání následované potleskem. Nevím proč. V letadlech "dospělých" aerolinek jako Delta nebo KLM se tleská jenom po velice turbulentním letu, kdy ze sebe pilot vydá všechno, aby uchránil pasažéry. Nevím proč lidi tleskají "autobusákovi", který tu trasu letěl už stokrát a k úspěchu celé mise mu stačí zapnout autopilota a dát si kafe.
Následovala doprava podzemním vláčkem od terminálu do letištní haly, pasová kontrola, kdy Tomáš neprošel skenovacím automatem, ačkoliv si byl na pasové fotografii paradoxně mnohem podobnější než my druzí dva, a musel předložit pas lidské obsluze. Pak jsme se s kolečkovými kufry dokodrcali na autobusový terminál a vystáli si asi dvacetiminutovou frontu na náš autobus, který jsme měli zabookovaný dopředu přes internet. Potom jsme skoro hodinu seděli v autobuse, který nás posléze vyplivl v centru Londýna před nádražím na Liverpool Street. Hans se opět zhostil role našeho průvodce, jelikož už má s Londýnem několikanásobnou zkušenost. Prvně jsme ale zahučeli do nejbližšího KFC, kde všechny obsluhující byly Indky, které jsou v Londýně asi teprve pár dní, jelikož jim vůbec nebylo rozumět anglicky. Kdo se někdy bavil s Indem, který se pokouší mluvit anglicky, mi potvrdí, že to s Angličtinou nemá mnoho společného.
Nakonec jsme se ocitli pod zemí ve stanici metra a Hans nás navedl na nástupiště. Věděl na jakou linku nasednout, ale nebyl si jist, jestli stojíme na nástupišti pro správný směr. Jakmile jsme nastoupili do vlaku, uvědomil si, že pojedeme opravdu špatným směrem, zavelel nám vystoupit a hbitě vyskočil z vozu. Bohužel se dveře okamžitě po jeho skoku zavřely a my jsme s Tomem zůstali uvězněni v rozjíždějící se soupravě a museli jsme absolvovat jednu stanici špatným směrem. Nakonec jsme se ale v pořádku shledali, a pokračovali správným směrem na King's Cross, kde jsem přesedli na Picadilly Line a vyjeli na sever na stanici Manor House.
Na Manor House jsme ve večerce nakoupili jídlo a pivo a pak nám Hans dopřál další přehmat v podobě patnáctiminutové vycházky s igelitkami plnými piva a kolečkovými kufry v závěsu. Druhý den ráno jsme zjistili, že se cesta od stanice metra dá absolvovat asi za tři minuty autobusem, který jezdí každých pět minut.
Nakonec jsme tedy úspěšně dorazili do hotelu/hostelu Amhurst a dočkali se vřelého přijetí, i když už bylo snad po desáté večer a oficiální check-in je do devíti. Zapadli jsme na pokoj, otevřeli pivka, pustili televizi a konečně si mohli vydechnout a těšit se na dobrodružství v nadcházejících dnech. Před půlnocí jsem už byli v peřinách a spokojeně chrápali.
Na letiště do Brna nás dopravil Tomášův táta a už sama cesta byla adrenalinový zážitek, protože dálnice D1 stála hned na několika místech, takže jsme valnou část cesty absolvovali po okreskách, které byly také zacpané auty, která se snažila vyhnout ucpané dálnici. Nakonec jsme na letiště dorazili včas a začali si organizovat věci před bezpečnostní kontrolou. Jelikož jsem již od rána trpěl cestovní nervózou, která si vyžádala hned několik návštěv záchodu, nezklamal jsem ani na letišti a okamžitě po příjezdu zapadl na toaletu. To jsem bohužel netušil, jaké nám tím způsobím nepříjemnosti. RyanAir v Brně totiž bere na palubu jenom 90 kufrů a všechny přebývající bez poplatku uloží do zavazadlového prostoru letadla, takže na ně potom po příletu musíte čekat u pásu. Moje návštěva toalety mi sice velice pomohla, ale způsobila, že jsme limit prvních 90 zkontrolovaných prošvihli asi jenom o 5 lidí. Kluci nebyli dvakrát nadšení, jelikož jsme museli z kufrů vytahat všechny věci, které jsme chtěli mít za letu u sebe jako čtivo, svačinky, foťáky apod. Dlužno podotknout, že jsem do kontrolovaného pásma bez problémů pronesl i svůj oblíbený švýcarský armádní kapesní nožík Victorinox s otvíráky a vývrtkou, protože jsem paní u rentgenu přesvědčil, že nože s čepelí do délky 6 cm, která se nedá v otevřené poloze zajistit, jsou schválené. RyanAir to opravdu takhle uvádí na svém webu s pokyny pro cestující, takže jsem si byl jistý, že mi švýcarák projde. Správně tušíte, že na zpáteční cestě to bude mít dohru. Větší problémy měl Hans, který musel u detekčního rámu sundat i boty, protože se obsluze asi zdálo, že tam ukrývá nukleární bombu :-)
Když jsme se tedy konečně ocitli v kontrolovaném prostoru letiště a čas odletu se blížil, došlo nám, že letadlo má na příletu nejspíš zpoždění. RyanAir je proslulý svými ultrakrátkými "turnaroundy" (rozuměj přestávkami při přistání), které většinou trvají do 30 minut. Za dobu turnaroundu se musí stihnout natankovat palivo, zkontrolovat letadlo, vynést odpadky, vypustit záchod, doplnit voda a občerstvení, vyčistit případné blití od méně stabilních pasažérů a tak podobně. A když letadlo přiletí pozdě, doba potřebná na turnaround se musí zkrátit, aby se odletělo včas. Nakonec to naštěstí nebylo vůbec nijak znát. Letadlo bylo celkem čisté, nepoblité, a jelikož jsem ještě naživu, bylo asi i dobře natankované a prohlédnuté.
Boeing 737 RyanAiru má opravdu málo místa na nohy, sedačky jsou tam prakticky hned za sebou a nedají se sklápět. Je tady znát snaha levné aerolinky zůstat levná. Do létající plechovky od Coly se zkrátka musí nacpat co nejvíce živé hmoty, aby byla přeprava co nejlevnější. Je to víc linkový autobus s křídly než letadlo. Nakonec jsme se ale usadili a následovala klasika v podobě bezpečnostní instruktáže v podání skvadry teplých stewardů, kterou nikdo nesleduje, rolování na plochu a potom brutální zrychlení po ranveji, které vám zatlačí oční bulvy až někam do hloubi mozku. Netrvalo dlouho a byli jsme v neproniknutelném šedém mraku a asi po deseti minutách jsme vypluli nad něj a ocitli se v říši věčného slunečního svitu a vždy modrého nebe.
Celý let jsme strávili v příjemné konverzaci, bylo nám nabídnuto občerstvení a nápoje, následované nabídkou stíracích losů, bezcelních parfémů a tvrdého alkoholu. Nakonec se nám otevřely fenomenální pohledy na vysoké stěny mraků nad Anglií a po chvíli už začal pilot točit letadlo na přistání ve Stansteadu. Tyhle momenty jsou na celém letu nejlepší, když tedy sedíte u okna. Zdá se vám, že letadlo už nemá prakticky žádnou rychlost, že jenom tak stojí ve vzduchu na křídle. Hledíte v úžasu dolů na pole a vesničky, a říkáte si, že by stačilo otevřít okénko a plivnout někomu přímo na hlavu. Po přibližovacím manévru přišlo ladné přistání následované potleskem. Nevím proč. V letadlech "dospělých" aerolinek jako Delta nebo KLM se tleská jenom po velice turbulentním letu, kdy ze sebe pilot vydá všechno, aby uchránil pasažéry. Nevím proč lidi tleskají "autobusákovi", který tu trasu letěl už stokrát a k úspěchu celé mise mu stačí zapnout autopilota a dát si kafe.
Následovala doprava podzemním vláčkem od terminálu do letištní haly, pasová kontrola, kdy Tomáš neprošel skenovacím automatem, ačkoliv si byl na pasové fotografii paradoxně mnohem podobnější než my druzí dva, a musel předložit pas lidské obsluze. Pak jsme se s kolečkovými kufry dokodrcali na autobusový terminál a vystáli si asi dvacetiminutovou frontu na náš autobus, který jsme měli zabookovaný dopředu přes internet. Potom jsme skoro hodinu seděli v autobuse, který nás posléze vyplivl v centru Londýna před nádražím na Liverpool Street. Hans se opět zhostil role našeho průvodce, jelikož už má s Londýnem několikanásobnou zkušenost. Prvně jsme ale zahučeli do nejbližšího KFC, kde všechny obsluhující byly Indky, které jsou v Londýně asi teprve pár dní, jelikož jim vůbec nebylo rozumět anglicky. Kdo se někdy bavil s Indem, který se pokouší mluvit anglicky, mi potvrdí, že to s Angličtinou nemá mnoho společného.
Nakonec jsme se ocitli pod zemí ve stanici metra a Hans nás navedl na nástupiště. Věděl na jakou linku nasednout, ale nebyl si jist, jestli stojíme na nástupišti pro správný směr. Jakmile jsme nastoupili do vlaku, uvědomil si, že pojedeme opravdu špatným směrem, zavelel nám vystoupit a hbitě vyskočil z vozu. Bohužel se dveře okamžitě po jeho skoku zavřely a my jsme s Tomem zůstali uvězněni v rozjíždějící se soupravě a museli jsme absolvovat jednu stanici špatným směrem. Nakonec jsme se ale v pořádku shledali, a pokračovali správným směrem na King's Cross, kde jsem přesedli na Picadilly Line a vyjeli na sever na stanici Manor House.
Na Manor House jsme ve večerce nakoupili jídlo a pivo a pak nám Hans dopřál další přehmat v podobě patnáctiminutové vycházky s igelitkami plnými piva a kolečkovými kufry v závěsu. Druhý den ráno jsme zjistili, že se cesta od stanice metra dá absolvovat asi za tři minuty autobusem, který jezdí každých pět minut.
Nakonec jsme tedy úspěšně dorazili do hotelu/hostelu Amhurst a dočkali se vřelého přijetí, i když už bylo snad po desáté večer a oficiální check-in je do devíti. Zapadli jsme na pokoj, otevřeli pivka, pustili televizi a konečně si mohli vydechnout a těšit se na dobrodružství v nadcházejících dnech. Před půlnocí jsem už byli v peřinách a spokojeně chrápali.
Komentáře