S Vendavem do USA

Slabší čtenáři, vzdejte to. Omlouvám se předem, ale tento post bude o něco delší, než je zvykem.

Jednou ne zrovna nepříjemnou součástí práce pro firmu Vendavo je, že se občas také podíváte někam do světa, pokud si to vaše práce vyžádá. Nedávno přišel i můj čas. Projekt, na kterém momentálně pracuji se pomalu ale jistě blíží do finále a tak si moje práce vyžádala, abych se spolu se zbytkem našeho projektového týmu dopravil do Minneapolis v USA, abychom mohli spolupracovat přímo s našim koncovým zákazníkem na implementaci našeho produktu.

Znamenalo to pro mě pár věcí. Předně se jednalo o můj vůbec první let dopravním letadlem (vyhlídkový let nad Třebíčí starým práškovacím Antonovem se nepočítá). Navíc se jednalo o můj první trans-atlantický let. Za druhé to znamenalo moji vůbec první cestu do anglicky mluvící země (Ano, ti, kteří mě znají jako magistra anglistiky a jazykového experta, asi budou překvapení, ale je to tak. Člověk se opravdu může naučit cizí jazyk na vysoké úrovni, aniž by někdy vystrčil nos ze své země :-) ). Za třetí to znamenalo první delší odloučení od mé Mischky a dětí. Dlužno podotknout, že nám možná ve výsledku prospělo ;-) Znamenalo to samozřejmě taky spoustu zařizování, takže na konci článku zveřejním pár tipů pro Vendavo (i jiné) cestovatele do USA.

Nejhorší na celé cestě bylo asi dočkat se jí, ale to je možná můj osobní problém, protože čekání na cokoliv mě vždycky děsně znervózňuje, ale jakmile se to už pak děje, skočím do toho po hlavě a většinou neznám strach. Přečkal jsem tedy naprosto s přehledem vstávání ve 3 ráno, kruté drncání vlastním vozem po D1 do Prahy, žaludek kroutící drncání Embraerem E195 do Amsterdamu, orientaci v neznámém prostředí amsterdamského transitu, úmorné osmihodinové sezení v Airbusu A330 do Minneapolis, rendez-vous s kolegy, kteří dorazili o pár hodin dřív, úraz hlavy o hranu otevřeného kufru auta v Minneapoliské půjčovně aut, večeři v čínské restauraci (moje první Čína vůbec), pád do peřin po pár pivech a následné probuzení už ve 3 hodiny ráno. Všehovšudy cesta znamenala 24 hodin bdělosti v tahu, což se mi naposledy povedlo jako náctiletému, když jsme s kamarády párkrát propili noc a rovnou šli další den na koupaliště :-)

Ráno následovalo žehlení košil, které se mi v leteckém kufru značně pomačkaly, záchod, sprcha, navonět a upravit, snídaně s kolegy a jede se do práce. První den jsem tak často zdravil, až jsem se uzdravil, protože bylo nutné seznámit se s celým týmem a to na obou stranách - s americkým týmem Vendavo (dělám s těmi lidmi minimálně rok a některé z nich jsem teď viděl poprvé osobně) i s implementačním IT týmem zákazníka. Všiml jsem si, že u nás doma většinou zapomínám jméno člověka, který mi byl představen, do dvou minut. Pokud se tedy nejedná o atraktivní ženu, nebo mimořádně zábavného borce. Tady to kupodivu šlo tak nějak samo a všichni mi utkvěli v paměti překvapivě trvale. Brzy jsem se naučil se všemi komunikovat a spolupracovat, a práce nám šla skoro sama. Musím poznamenat, že svou pěstěnou britskou RP jsem ztratil ještě během prvního dne a druhý den v práci jsem už žvýkal po americku. O práci se zde nebudu příliš rozepisovat, protože spousta věcí podléhá firemnímu tajemství, a za druhé by to čtenářům, kteří se v této oblasti nepohybují, asi moc neříkalo. Můžu ale mluvit o tom, co jsme podnikali mimo pracovní dobu, a o tom jaká je Minnesota.

Vzhledem k vysokému pracovnímu nasazení na straně zákazníka se od nás očekávalo, že budeme spolupracovat s jejich týmem od 8 hodin ráno do 6 hodin do večera, takže během týdne jsme se dostali ven až relativně pozdě. Stihli jsme po práci objet nějaké ty outlety, protože v Čechách se šíří pověra, že značkové oblečení je v USA levnější. Bohužel se to nepotvrdilo, tedy aspoň v Minnesotě ne. Značkové outlety, i když měly všechny na dveřích vyvěšenou v průměru 60% slevu, byly (i po slevě) minimálně stejně drahé jako srovnatelné oblečení u nás. Řekl bych, že C&A u nás v Třebíči nebo NewYorker v Brně je pořád bezkonkurenčně levnější než srovnatelné řetězce v USA. Podobná pověra panuje i o elektronice, ale ani to není tak docela pravda. Možná pokud využijete doručení z e-shopu. Podařilo se mi pořídit nový Amazon Kindle Paperwhite o 1000 Kč levněji než u nás, což je opravdu luxusní koupě. Ovšem v kamenných obchodech jsou ceny minimálně stejné jako u nás, ne-li vyšší.

Asi v polovině týdne jsme se nechali zlákat a vyrazili s americkou částí našeho týmu do víru nočního velkoměsta. Skočili jsme na autobus do centra (expres bez zbytečných zastávek) a asi po 20 minutách jízdy po dálnici jsme spatřili skyline minneapoliských mrakodrapů. Náš projekťák Scott nám doporučil trasu, kterou bychom si měli projít a tak jsme si ji dali. Celkem to byly asi 3 míle pěšky, ale výhledy byly opravdu úžasné. Ruiny starého obilného mlýna, obloukový most přes Mississippi, nejstarší ulice ve městě s kinem a spoustou hospůdek, majestátní Hennepin Bridge zpátky přes řeku a potom monumentální minneapoliské mrakodrapy a mezi nimi vedoucí třída Nicollet Mall plná krásných obchůdků a restaurací. Nakonec jsme se setkali se Scottem v pubu The Local. Navečeřeli jsme se a okusili jsme nějaká ta místní piva z malých soukromých pivovarů. Drobné pivovarnictví prý v poslední době zaznamenává v Minnesotě obrovský boom a některá jejich piva se blíží těm českým, některá je dokonce překonávají. Tímto padá další mýtus, že v americe není k sehnání dobré pivo. Já osobně doporučuji Summit, který je osvěžující a lahodný. Z našich piv připomíná jedenáctky jako třeba Krušovice nebo Zlatopramen.

Když jsme se nabažili unikátních pohledů, nastal čas na další unikátní pohledy :-) Scott se rozhodl, že nás vyveze na vyhlídkovou terasu jednoho z mrakodrapů, abychom se na centrum podívali shora. Bohužel bylo zavřeno, a tak jsme si aspoň prošli pár tzv. skyways - to jsou visuté chodníky ve výši prvního patra. Scott nám vysvětlil, že zimy v Minneapolis bývají kruté a proto se projektanti rozhodli propojit většinu mrakodrapů těmito prosklenými průchody. V zimě se tak většina života neodehrává na ulicích, ale přímo v budovách, protože těmito průchody se dostanete prakticky všude po centru. Propojují bezmála 50 městských bloků! Čili, člověk pracující v jedné budově, parkující svoje auto v jiné budově a chodící na oběd do budovy třetí, prakticky nemusí za celý den vystrčit nos na mráz. Kolega Marek poznamenal, že by nemuselo být špatné pomocí skyways uspořádat nějaký indoor-půlmaraton, který by se celý odehrával uvnitř.

Nakonec nám Scott dal zažít, co je to opravdová Amerika. Vzal nás do nóbl rooftopu Seven. To byla ta pravá pohoda. Podnik je sice velice luxusní a peněženka se trošku zapotila, ale za ten zážitek to stálo. Vystoupali jsme až nahoru na střechu (restaurace má 4 patra) a usadili se pod hvězdami a mrakodrapy. Výhledy byly fe-no-me-nál-ní. Usadili jsme se na pohodlné polštáře, nechali se hřát teplým dechem plynových "hříbků", protože noc už začínala chladnout, a užívali jsme si relax u piva. Rooftop byl plný manažerů a gentlemanů v obleku, svůdných dam oblečených do koktejlek či večerních šatů, které vypadaly jako z dvacátých let a uprostřed mezi stoly bylo velké koryto plné lávových kamenů mezi kterými hořel plynový oheň. Zkrátka místo, kam bych chtěl chodit každý den spláchnout únavu, kdybych byl burzovní makléř nebo vrcholový manažer v Americe. Večer ale ještě neměl skončit ani zdaleka.

Toho večera zrovna probíhal velký baseballový zápas na blízkém stadionu Target Field a jelikož nikdo z nás nikdy neviděl pravý baseball na opravdovém velkém stadionu, rozhodl se Scott, že nás tam protlačí. Nejprve chtěl, abychom se dovnitř nenápadně protáhli po dvojicích v momentě, kdy se strážní nebudou dívat, ale nakonec v něm převládl klaďas a s hláškou, že "s poctivostí nejdál dojdeš", se jal zpracovávat strážného, že tu má partu kluků z Evropy, kteří nikdy neviděli velký baseball, a že chlap nejspíš shoří v pekle, jestli nás nepustí aspoň na chvíli kouknout. Samozřejmě, že chlápek roztál, a za chvíli jsme již pozorovali onu pro mě nepochopitelnou hru z bezprostřední blízkosti zalití světlem ramp a obklopení nadrženým davem prostého lidu. Když jsme zjistili, že z tribun není skoro vidět na míč a s hanbou se přiznali, že nám baseball vlastně nic neříká a mnohem radši si užijeme nějaký ten fotbálek nebo hokej, rozhodli jsme, že je ten správný čas skočit na tágo a nechat se odvézt na hotel.

Taxikáře bohužel v USA pravděpodobně dělají pouze cizinci a navíc z té nejnižší spodiny. Vezl nás chlápek, pravděpodobně čerstvě přistěhovaný z Ugandy nebo Nigérie, anglicky uměl maximálně "Yes, man" a "Thank you, man" a neměl nejmenší tušení, jakým směrem se vydat. V momentě, kdy vytáhl GPS navigaci a začal na ní během jízdy něco ťukat, jakoby ji viděl poprvé, nervově jsem nevydržel, vzal mu přístroj, a se slovy "Čum radši na silnici, já ti to nastavím" jsem do GPS zadal adresu našeho hotelu. Nakonec jsme dorazili v pořádku.

Poctivě jsme si odkroutili pracovní týden a nastal víkend, což měl být čas objevů a cestování. Bohužel v sobotu jsem se vůbec na nic necítil a strávil jsem celý den na hotelu, takže jsem se nedostal k Velkým Jezerům, jak bylo původně v plánu. Zato jsem se zúčastnil nedělního výletu k řece St. Croix s naší bývalou kolegyní Christine, která projekt opustila teprve nedávno. Prošli jsme si národní park William O'Brien State Park a pak jsme zastavili na malou svačinku v nádherné malé kavárničce se zahrádkou v Marine on St. Croix, kde jsem si dal velký hrnek čaje a Quiche (čti [kiš]), což je původem německý masový koláč. Je to něco jako tlustá pizza založená na listovém těstu, vaječině, sýru a šunce. Pak jsme kousek popojeli do blízkého městečka Stillwater a jali se objevovat jeho krásy. Přešli jsme přes zvedací most do státu Wisconsin (jenom pár kroků, protože na té straně řeky nebylo blízko nic k vidění) a pak jsme vystoupali nahoru po něčem, co mi připadalo minimálně jako tisíc schodů na vyhlídku, a vyfotili si Stillwater shora. Tím byl víkendový relax prakticky završen a v pondělí jsme opět zapadli do pracovní rutiny.

Jeden večer v následujícím týdnu jsme se vypravili do obchodního centra Mall of America, o kterém kolega Michal prohlašoval, že je naprosto obří, a že si nohy uchodíme, než ho projdeme. Realita tak bombastická nebyla. Jestli jste někdy byli v Olympii v Brně po její přestavbě (půdorys obchodní galerie nyní připomíná čtverec a dá se obejít kolem dokola), tak MoA je v podstatě Olympia, jenomže je čtyřpatrový. Je to jako čtyři Olympie na sobě. Šílené bludiště eskalátorů, schodů a výtahů, ale vůbec ne tak velké, jak by se mohlo zdát. Pokud bych se nikde nezastavoval a jenom procházkovým tempem šel chodbami patro po patru, tak za 2 hodiny nemám co dělat ;-) Každopádně, obchodů a stravoven je tu požehnaně a střed pomysleného čtverce, který tvoří galerie s obchody, je vyplněn obřím zábavním parkem Nickelodeon Universe, kde mají dokonce horskou dráhu a divokou řeku, nemluvě o nepočítaně kolotočích houpačkách, minigolfu, apod. Nakoupil jsem tady dárky pro Míšu a holčičky a po dvou hodinách rozchodu jsem se opět setkal s kolegy a jeli jsme na hotel.

Další dny už mě čekala jenom práce a práce až na občasnou komunikaci s domovem přes Skype, kdy jsme s Míšou přišli na to, že si strašně moc chybíme, a že se oba těšíme, až konečně dorazím domů. Posledního dne jsem si vzal taxíka na letiště a naletadlil se (slovo "nalodit" mi v souvislosti s letadlem přijde nepatřičné) na Airbus A330 a dal se na cestu domů.

Jelikož článek dospěl ke svému závěru, dovolte mi pár náhodných neorganizovaných postřehů a/nebo tipů ohledně Minnesoty:
- Postřeh: Lidé jsou v Minnesotě velice srdeční a komunikativní. Jakmile vejdete do obchodu, prodavač, který vás samozřejmě vidí prvně v životě, spustí: "Ahoj kámo, jak se vede? Hledáš dneska něco speciálního? Můžu ti pomoct?" Hraničí to až s otravností, ale věřte mi, našinec si lehce zvykne. Oproti studené ignoraci u nás je to skoro požehnání, v obchodě se pak cítite vítaní, což u nás rozhodně není pravidlem.
- Postřeh: Každý prodavač v obchodě, jakmile uvidí vaši českou kreditku, se začne vyptávat odkud že to jste, a pak vás obdaří přednáškou, že teta strejdy jeho babičky bratrance byla taky z Čech :-) V Americe prostě není žádných Američanů, pokud pomineme Indiány, všichni jsou tam přistěhovalci odněkud z Evropy.
- Mýtus: Američani jsou stupidní, obézní, křesťanští fanatici. Není to pravda. Složení obyvatelstva je naprosto stejné jako u nás. Morbidně obézní lidi jsem viděl asi jenom dva, křesťanského fanatika jsem nepotkal a všichni lidi, s kterými jsem se potkal byli bez výjimky inteligentní..., no, možná až na prodavače v Radio Shack, který se mi neochvějně snažil namluvit, že Československo!!! leží na východ od Kazachstánu :-D LOL. Vyškolil jsem toho debila tak, že se potil až na prdeli (upřímně, rozmýšlel jsem, jestli mu nemám rovnou jednu fláknout za urážku a vyzkoušet si, jaké to je strávit noc na policejní stanici, jako to známe z filmů).
- Mýtus: Značkové oblečení a elektronika jsou v USA levnější. Není to pravda. Běžecké Adidasky za 2,5 tisíce je naprosto běžná cena. Asi po celém světě. I když opravdu nevím proč jsou ty boty, které se vám za půl roku rozpadnou na srajdu tak drahé.
- Pravda: Všichni tu řídí auta s automatickou převodovkou. Nejlepší ochrana proti zlodějům je, koupit si auto s manuálním řazením a pak se jenom škodolibě smát za oknem, až zloděj vleze do vašeho auta, zjistí, že neví, jak s tím ujet, a dá se na útěk.
- Postřeh: Světová letiště nejsou letiště, ale obchoďáky. Fakt jsem to asi špatně pochopil, ale myslel jsem si, že letiště je místo, kde sednete na letadlo a letíte někam do pryč. Ve skutečnosti je průměrné evropské i americké letiště normální obchodní shopping-park s obchody a restauracemi, který má navíc tu bezvýznamnou výhodu, že se odtud dá odletět kamkoliv na světě.
- Pravda: Jet-lag neboli česky Pásmová nemoc je hrozná svině. Myslíte si, že vám se to nestane, ale není to pravda. Stane se vám to taky. Budete se bez varování budit ve 3 ráno do plné bdělosti a budete mít těžkosti znovu usnout, nebo naopak při návratu domu budete spát dlouho přes poledne a ani po 12 hodinách spánku nedokážete rozlepit oči ještě několik dní, co už budete dávno doma ve své posteli.


Možná tu budou nějaké postřehy ještě přibývat, ale zatím mě nic dalšího nenapadá, takže to zakončím takto s možností, že tento článek někdy v budoucnu ještě vyedituji a doplním.

Zatím zdar, váš Golet