Tak dnes přišel ten památný den, kdy jsem se poprvé vznesl k oblakům. Jsem už na světě pěknou řádku let, ale zatím jsem ještě nikdy neletěl. Právě když píšu tyto řádky, sedím v Airbusu, nacházím se kdesi u Islandu a do cíle cesty mi zbývá ještě 6 hodin letu. Musím pracovně do Minneapolis v Minnesotě, USA.
Můj den vlastně začal už včera, kdy jsem se bolestně rozloučil se svou milovanou Míšou a přesunul se od ní na svůj starý byt, který si vydržuju jako pracovnu. Bylo to v zájmu nás obou. Abych já mohl jít brzo spát a abych ji nebudil při svém časném odjezdu.
V 7 hodin večer jsem zalezl do postele, ale ještě několikrát jsem ji opustil, protože jsem si vzpomněl, že nemám sbalenou nějakou naprosto kritickou věc. Nakonec jsem usnul až v 9 a spal neklidným spánkem do 3 do rána, kdy mi zazvonil budík. Vystřelil jsem z postele, naposledy zkontroloval kufry, naládoval je do Alfy a vyrazil. Dálnice D1 byla ještě tak brzo ráno skoro prázdná, takže jsem cestoval rychleji, než jsem čekal a dorazil jsem na letiště s obrovským předstihem asi 2 hodin. Ale raději dřív, než pozdě, že? Nechal jsem Alfu v hlídaném parkovišti. Za 10 dní, co budu pryč to bude stát jako jedna noc v docela dobrém hotelu. Vydřiduši!
Letím poprvé a tak jsem nevěděl vůbec co a jak, ani jak se na letišti přihlásit, takže jsem nejprve zamířil ke stánku Student Agency, kteří mi zařizovali letenku. Tam mi poradili, ať s vytištěnou elektronickou letenkou jdu na check-in v odletové hale, což jsem učinil. Check-in už byl otevřený, ale slečna u přepážky říkala, že se mám zahlásit elektronicky na jednom z přítomných automatů, což ale nešlo, protože můj let obsluhovala jiná společnost, než jsem měl uvedeno na letence, takže jsem stejně musel nakonec za slečnou.
Byl jsem odbaven a můj velký kolečkový kufr zmizel na pásu kamsi do neznáma. Slečna řekla, že se s ním shledám až v Minneapolis (modlím se aby tomu tak bylo a abych se se svým zavazadlem ve zdraví shledal). Pak mě čekal fašismus v podobě bezpečnostní prohlídky, kdy jsem musel vyhodit pití, obrátit kapsy naruby, vytáhnout z tašky laptop, atd., jenom abych zase o minutu později musel všechno nafutrovat zpátky a přitom si dávat ohromný pozor, abych něco neztratil nebo si nevzal něco cizího. Kontroloři totiž nedělají žádné pauzy mezi lidmi a dokonce jejich majetky na pásu míchají.
Po bezpečnostní kontrole jsem paradoxně zjistil, že nemám čas a že letadlo startuje za 10 minut, takže následoval úprk letištní halou. No, pravda, nebyl to tak úplně úprk, spíš jsem jenom šel, ale vydatně mi pomohl pohyblivý chodník, který moji rychlost zvýšil na dvojnásobek. Když jsem došel k bráně, samozřejmě se ještě nenastupovalo, čili spěchal jsem zbytečně. Nakonec jsme se nalodili, tedy spíš naletadlili a já si uvědomil, jestli náhodou netrpím strachem z létání. Nevím čím jsme letěli, původně to měl být nějaký turbovrtulový Embraer, ale jelikož let obsluhovala jiná společnost, letěli jsme něčím větším tryskovým. Bohužel mi to přišlo jako pěkná rachotina. Motory houkly a už jsme si to pojížděli na start. Před námi pojíždělo letadlo Aeroflotu, které zastavilo na značce, aby mohlo přistát letadlo Czech Airlines. Sotva toto zabočilo z plochy na pojezdovou cestu, Aeroflot dostal povolení ke startu a za mohutného vytí motorů nás ofoukl “plným plynem” z trysek. Jen se jeho kola odlepila od asfaltu, dostali jsme povolení i my. Letová kontrola se s nějakými rozestupy evidentně nepatlá.
Motory najely na plný hukot a rozjeli jsme se. Musím říct, že tak mohutnou akceleraci jsem ještě nikdy v životě nezažil. Nevím za kolik to má dopravní letadlo z nuly na sto, ale síla, která mě zamáčkla do sedadla byla opravdu překvapivá. Stejně tak mě docela překvapil stoupací úhel letadla, které šlo nahoru v úhlu, řekl bych, téměř 45°. Moje centrum rovnováhy při kladných G hodně protestovalo. Chvílemi jsem nevěděl, kde je nahoře a všechno se mi točilo. Ještě horší to bylo, když pilot začal klopit letadlo, aby ho otočil do správného kurzu. Nakonec jsem zjistil, že za všechny nepříjemné příznaky si můžu sám, protože se koukám z okna, tak jsem toho raději nechal a vnímal jenom pohyby letadla, což najednou bylo o dost příjemnější. Stejně jsme zrovna prolétali vrstvou mraků.
Jakmile se letadlo trochu uklidnilo, dovolil jsem si dívat se ven a pořídit pár fotek. Nahoře nad mraky bylo božsky. Oproti pošmournému pražskému ránu, byla najednou pode mnou zářící nadýchaná šlehačka a já si poprvé uvědomil, jak jsou lidi blázniví. Svěřujeme bez mrknutí oka svoje životy rachtajícím a chrastícím kraksnám, kterým se za letu vlní a ohýbají křídla a kde vás od okolních mínus padesáti stupňů dělí jenom pár milimetrů bezpečnostního skla. Ne, že bych panikařil, ale tak nějak mi došla celá ta absurdita a šílenost létání. Paní vedle mě si během celého startu četla knížku, jakoby se nic nedělo, jakoby nesměřovala k smrtícím výškám v okřídlené plechovce od Coca Coly z poloviny plné vysoce hořlavého leteckého benzínu. Možná, že až budu létat častěji, tak ze mě bude taky otrlý “vzdušný vlk”, ale moc nechápu proč v dnešní době internetu podstupovat to riziko a navíc platit nenasytným leteckým společnostem velké peníze, když z pohodlí svého domova můžu do pár vteřin mluvit s kýmkoliv na světě.
Ano, letěl bych třeba na dovolenou. Pár hodin v letadle je jistě lepší než celý den v autě či autobusu, ale pokud se jedná o cesty za obchodním jednáním, přijdou mi vážně zvláštní. Spousta lidí vyzdvihuje důležitost osobního kontaktu a porozumění, ale opravdu na tom v dnešní době až tak sejde? Kolik se propálí benzínu při létání každý rok? Kolik se vypustí škodlivých zplodin? Kolik se v celém tom businessu protočí prachů? Kdoví, ale mám pocit, že celý tento business by měl podle zdravého rozumu být mnohem mnohem menší. Globálnost dnešní ekonomiky je totiž totálně uhozená. Místo aby české firmy normálně obchodovaly s lokálními partnery, nakupují materiál v Číně a výrobky prodávají třeba do Brazílie či co. V obchodech nenajdete české rajče, ale zato hned tři druhy ze Španělska, Francie a Itálie. A businessmani honící se za co největším rozdílem nákupní a prodejní ceny oblétávají dokolečka zeměkouli, aby tu cenu mohli dohodnout osobně, potřást svému protějšku rukou a dát si s ním pivo…
Kdyby bylo po mém, tak se s protějškem dohodnu po Skypu, poplácám se po rameni sám, a na pivo půjdu do hospůdky za rohem. I když možná jsem v tomhle moc ovlivněný různými konspiračními dokumentárními filmy. Tak jsme plynule přešli od létání k ekonomice a společenskému aktivismu. A jaký názor létání či aktivismus máte vy? Přiznejte se v komentářích.
S pozdravem, Golet
Žádné komentáře:
Okomentovat