Cestování autem jako adrenalinový sport

Pozn. aut.: Tento článek jsem napsal, ještě když jsem vlastnil Fiat Bravo.

Projekt, na kterém momentálně pracuji pro svého zákazníka - firmu sídlící v Praze, dostal nového projektového manažera. Nastal proto čas hodit se do gala, opustit svůj potemnělý ajťácký brloh a vydat se opět za partnery do Prahy na jednání spojené s večeří.

Vyrážel jsem v relativně klidné i když lehce podrážděné náladě. První zatopení pod kotlem přišlo hned pár set metrů od domu, když jsem se pokoušel napojit na hlavní tah na Velké Meziříčí. Silničáři se pustili se zápalem mladistvého uhrovitého sprejera do obnovování přechodů pro chodce a tak se v jednom místě musela auta protáhnout pouze jedním pruhem, což v podstatě znemožňovalo se na tuto silnici připojit, jelikož do fronty před přechodem vás nikdo nepustil a protijedoucí, kteří projížděli relativně volně se na tento záměr taky netvářili dvakrát nadšeně. Aby toho nebylo málo, přede mnou stálo vozidlo autoškoly s nějakou vyděšenou slečnou, která rozhodně nevypadala na nějaké agresivní manévry typu “Uhni debile!”, “Udělejte prostor, tady jede král.” nebo “Vsaď se, že v té mezeře budu rychleji.”

Naštvaně jsem se otočil vůz za nespokojeného troubení jednoho řidiče, kterému jsem při svém manévru asi na 2 vteřiny opozdil výjezd z parkoviště - doufám, že mu praskla žilka v mozku -  a s motorem vytočeným do červeného jsem se přesunul o jednu křižovatku dál, kde se již dalo najet na hlavní bez zdržování.

Je jaro, a zjara - jak známo - všechno bují, raší, radostně se množí a pučí, a na silnicích bohužel raší cyklisti a zemědělské stroje. Takže když takhle vyrazím na důležitou cestu, v jejímž cíli bych rozhodně neměl být pozdě, mezi traktoristy z širého okolí se to patrně velice rychle rozkřikne a všichni sborově osedlají svoje velké kouřící diesely, aby se se mnou mohli utkat v duelu o to, komu dřív dojde trpělivost. Nutno podotknout, že se svou množstevní převahou nade mnou tentokrát zvítězili, třetí traktor během asi pěti minut už jsem předjížděl tak riskantně, že by se z toho všem zákona znalým policistům musely zkroutit v pěst i chodidla.

Když jsem se konečně dohrabal na dálnici, bylo jasné, že hra nervů teprve začíná. Zpočátku se D1 tvářila nevinně, jako by mě chtěla ukolébat, aby moje nasrání později mohlo dosáhnout netušených mezí. Najel jsem relativně bez problémů a během několika vteřin dosáhl GPSkových 130 km/h. Jelikož všichni slušní řidiči se starosvětsky drží pravěkých a nepřesných způsobů měření rychlosti jako je tachometr, byl jsem na dálnici zdaleka nejrychlejším objektem. Ne na dlouho. Jako už tradičně, vzápětí se za mnou objevily dvě modré koule xenonů podbarvené zespodu bílými led diodami a výraznamně na mě mrkaly, že rychlý pruh je revírem vyhrazeným exkluzivně pro Audi, BMW, Mercedesy, Prassaty, Superby a dvojkový Oktáfky f tédéíčku, vole. Jakékoliv vozidlo italské výroby se zde netoleruje, i kdyby to snad bylo Ferrari. Musel jsem tedy opustit relativní pohodlí rychlého pruhu, pokud se vůbec něčemu na D1 dá říkat pohodlí, a zahučel jsem rovnou po hlavě do pravého pruhu, který už by měli pomalu začít vyhrazovat pouze pro kamiony, protože kamion odpružený vzduchovými měchy je patrně jediné vozidlo, které v tomto pruhu dokáže jet bez toho, že by se po pár kilometrech neustálým drncáním rozšroubovalo na prvočinitele.

Mezi počtem těchto luxusnějších vozítek bez jakýchkoliv zábran a blízkostí ku Praze patrně existuje přímá úměra, jelikož jsem byl nucen opouštět plavbu rychlým pruhem stále častěji. Samozřejmě vím, že rychlý pruh slouží oficiálně pouze pro předjíždění, ale zkusili jste někdy jet dvě sta kilometrů na motokáře oranicí? Pokud ano, tak vězte, že proti jízdě v pomalém pruhu na D1 je to ještě celkem příjemný zážitek.

Na D1 vás může potkat spousta různých věcí. Velice efektní jsou třeba Fábie 1.2 HTP. Motoru HTP se podle jeho zkratky lidově přezdívá "Hovno To Pojede". Na vývoj tohoto pohonného agregátu asi mladoboleslavská Škodovka najala nějakého totálně zhuleného šprta z VUT, který strávil celý život onanováním po laboratořích a pravděpodobně viděl auto jenom na obrázku, nebo mu o něm někdo vyprávěl.

Tento motor trpí tolika konstrukčními vadami, že je s podivem, že může fungovat aniž by za prvním rohem explodoval. Na dálnici se projevuje sice celkem pružným výkonem, ovšem poctivé stokoňové 1.6 od Fiatu neunikne. Řidiči těchto dámských kabelek to bohužel většinou neví. Jak se říkalo v jedné hře od divadla Járy Cimrmana: "Trpaslík je sice dobrý plavec, ale nevydrží..."  Pokud má Fábie uniknout jakémukoliv srovnatelnému vozidlu, musí řidič sešlápnout pedál plynu proklatě nízko. Ano, možná vyhraje svým nízko položeným kroutícím momentem při rozjezdu, ale zaplatí za to až krutou spotřebou. Pokud se má tahle Louis-Vuittonka pořádně pohnout z místa, oholí svého majitele o 10 - 12 litrů benzínu. Ve vyšších rychlostech se už potom nechytá vůbec a spotřeba leze k neuvěřitelnému číslu 14. Vzhledem k tomu, že Bravo 1.6 dokáže kvůli své nízké váze záhy uhánět dvoustovkou, HaŤaPky si většinou dávám s prstem v nose.

Další krásnou věcí, kterou můžete potkat na nejdelším parkovišti Evropy, jsou Poláci. Jmenovitě polští řidiči kamionů. Chvílemi uvažuji, že bych se naučil základní sprostá slova v Polštině, abych jim je mohl na prvním odpočívadle napsat nožem na záda. Nejenže těmto "profíkům" naprosto nic neříkají základy slušného chování, chybí jim i byť ta nejzákladnější znalost dopravních předpisů. Potom, co se u nás změnila dopravní vyhláška, málokterý řidič si troufne předjíždět kamionem kamion. Poláci s tím nemají nejmenší problém.

To si to jednou takhle švihám ku Praze, projíždím zrovna táhlou pravotočivou zatáčku, když tu náhle - jeden sebejistý polský trucker začne předjíždět jiného sebejistého polského truckera. Jelikož se jedná o táhlou pravotočivou, musel mě vidět už asi půl hodiny předtím, než zahájil svůj manévr. Marně blikám dálkovými světly, marně troubím, marně ukazuji fakáče z oken, nic platno. Neůprosně se blížím ke kamionu a jsem nucen jít tvrdě na brzdy. Kotouče Brava se rozžhavují do ruda a já zažívám přetížení 3G, které jinak zažívají asi jenom piloti tryskových stíhaček. Jakmile srovnám s kamionem rychlost, pokračuji v troubení, blikání a fakování. Marně.

Neexistuje snad nic, co by donutilo polského sebejistého truckera, aby předjížděl rychleji. Evidentně je to hrdina, pokud se týká vybočování do levého pruhu, ovšem co se týká překročení rychlostního limitu na záznamovém kotoučku svého zaměstnavatele, je polský hrdina lehce připosraný.

Když konečně zmizí ze zorného pole a já doufám že opět majestátně ovládnu rychlý pruh, zaseknu se za luxusním BMW, které se evidentně rozhodlo jet na spotřebu. Lepím se na nárazník přepychového sedanu, jenom abych zjistil, že mě brzdí v rozletu minimálně třikrát silnější vůz. Majitel podnikatelské limuzíny se nejspíš věnuje více své vydařené asistentce, která právě pilně asistuje v jeho rozkroku, než řízení. Nakonec ho rezignovaně a bez rozruchu beru pravým pruhem jenom proto, aby mě po úspěšné ejakulaci a dalších pěti kilometrech vytroubil a vyblikal.

Nakonec přijíždím do Prahy, ale za jakou cenu? Jsem potupený, vytřesený a naštvaný. Cítím se nasraný a vyčerpaný jako žena po čtyřicítce. Až se budu vracet, věřím, že zažiju ještě větší dobrodružství.