tag:blogger.com,1999:blog-25088363952266099072024-03-13T02:23:46.645+01:00Tady je GoletovoKdyž mě něco se*e, tak to zkritizuju ;-)Unknownnoreply@blogger.comBlogger50125tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-43388546848782609862022-10-21T21:11:00.000+02:002022-10-21T21:11:52.758+02:00Ohlédnutí za covidovou ztrátou čichuJe tomu bezmála rok, co jsem prodělal Covid-19, konkrétně nejspíš variantu Delta nebo Omikron. Nemoc u mě měla příznaky běžné virózy - rýma, kašel, lehce zvednutá teplota. Navíc ale došlo na extrémní únavu, kdy jsem měl potíže vydržet chvíli vzhůru a většinu času jsem se plácal v podivném polospánku, prodchnutém šílenými barvitými sny. Když jsem po 14 dnech nemoci začal opět jakž takž normálně fungovat, kdekdo by si myslel, že už mám vyhráno, ale opak byl pravdou. Nemoc mi nechala dáreček v podobě dlouhodobých příznaků - konkrétně ztráty chuti, čichu, zvláštních dušností a bušení srdce.<div><br /></div><div>Chuť se mi vracela postupně asi měsíc až dva. Zvláštní je, že jsem neztratil vnímání sladké chuti. Všechny ostatní chutě ale zmizely. Vždycky, když jsem se ujal vaření víkendového oběda, pravidelně jsem ho nedosolil nebo přesolil, přehnal to s kořením a vypálil dětem "zobák", anebo se to všeobecně nedalo vůbec žrát. Naštěstí po těch zmiňovaných dvou měsících už to bylo celkem v klidu a vnímal jsem sladké, slané, kyselé. Hořká chuť se o pár měsíců opozdila, ale HLAVNĚ se zatím jaksi nedostavily jemné chuťové tóny, které hodně souvisí s čichem - třeba chuť různých koření, kávy, čaje a alkoholu. V pivu jsem alkohol prakticky necítil, takže jsem téměř nepoznal, jestli piju nealko nebo klasiku. Nakonec jsem ale po cca půl roce mohl říct, že chuť je již naprosto v pořádku.</div><div><br /></div><div>S čichem to bohužel bylo horší. První dva měsíce jsem necítil vůbec nic a musel jsem třeba při vaření pořád prosit mou přítelkyni Míšu, ať mi očichá maso nebo vajíčka, jestli nejsou zkažené. Ztráta čichu je vůbec dost blbý handicap pro život. Například nepoznáte, že smrdíte. Když si třeba ráno zapomenete vzít antiperspirant a během dne se trošku zapotíte, nepoznáte to. Potom při jednání s lidmi na ně smrdíte, aniž byste to tušili a mohli s tím něco udělat, což ústí v různé trapasy. Nebo třeba několik dní neobjevíte, že se kočka pomočila v zastrčeném koutě, kam běžně nekoukáte, zatímco při plném zdraví byste okamžitě v pokoji cítili smrad moči.</div><div><br /></div><div>Od čtvrt roku do půl roku po Covidu se mi postupně vracely příjemné a sladké vůně. Parfémy, tekuté mýdlo, vonné svíčky, esenciální oleje, zkrátka všechno ovocné, květinové a nasládlé. Nepříjemné smrady a vůně biologického původu stále nic - různé výkaly a výměšky, hnůj, vůně lesa, vůně mokrého asfaltu po dešti, vůně jara ve vzduchu, plíseň, zkažené potraviny, zapáchající popelnice, vůně posečené trávy nebo mokrého listí, nafta, benzín - nic z toho pro mě neexistovalo. Všechny tyto pachy a navíc kombinované čicho-chuťové vnímání dobrůtek jako je káva, čaj a pivo, se mi začalo vracet asi až od toho půl roku výš a to velice pomalu. Některé čichové nuance a jemné tóny jsem začal cítit vlastně až celkem nedávno - čili téměř rok po nemoci.</div><div><br /></div><div>Problém je taky v tom, že ačkoliv se mi většina čichových schopností vrátila, některé čichy se vrátily úplně jiné, než si je pamatuju z doby před covidem. Mozek prostě ztracené spoje nahradil, ale nahradil je jinak. Takže teď se mi hodně často stává, že sice cítím, že je něco ve vzduchu, ale nevím, co přesně to je, protože je to cítit jako něco úplně nového, co jsem nikdy dřív necítil. Hrozně mě třeba překvapilo jakou transformaci prodělaly tak jednoznačné pachy jako benzín, nafta, kafe, a (s prominutím) obyčejné hovno.</div><div><br /></div><div>Spálený benzín, který jsem dřív vnímal jako celkem otevřený a svěží, jemně dráždivý a zároveň kořeněný pach, teď po covidu cítím nepříjemně ostře a nakysle, asi jako ocet. Spálená nafta z aut, která předtím byla taková zakulacená, jakoby olověná a mazlavá, teď smrdí jako když se v kamnech topí uhlím, těžce, dusivě a spáleně. Dá se říct, že covid ze mě udělal ekologického aktivistu, protože ten smrad z aut, co teď po covidu cítím všude venku v ulicích, nemůžu vůbec vystát a nejraději chodím ulicemi, kde vůbec nic nejezdí.</div><div><br /></div><div>U biologických pachů se taky udály radikální změny. Např. když si jdu odskočit, necítím svůj výtvor, ale cítím smažené jídlo nebo přepálený tuk. Na WC prostě cítím KFC :-) A naštěstí pach svého "produktu" vnímám pořád jako nepříjemný, i přes tu zvláštní změnu. Nejvíc mě ale zasáhla změna, která se udála s kávou. Čerstvě mleté kafe, které jsem dřív byl schopný doslova fetovat a užívat si celé minuty, tu lehce praženou vůni, která přesahovala až do ovocných a svěžích tónů s podtextem různých vonných olejů a silic, teď vnímám prostě jako spáleninu. Jako když necháte shořet kus kancelářského papíru do tiskárny. Odporné, hořké, shořelé cosi. I přesto si ale postupně zvykám a kávu piju i nadále, i když už si ji tak nevychutnám.</div><div><br /></div><div>Naštěstí aspoň to pivo se vrátilo přesně takové, jaké bylo předtím, a pro to se vyplatí být na světě! A co vy? Ztratili jste při Covidu čich? A jak to u vás dopadlo? Podělte se v komentářích zde pod článkem nebo na mém <a href="https://www.facebook.com/jirka.golan" target="_blank">Facebooku</a>!</div>Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-49988103778185881972021-11-29T22:07:00.004+01:002021-11-29T22:35:43.280+01:00Malé covidové zamyšlení<p>Dnes to bude trochu delší, ale prosím, vydržte. Myslím, že s hodně věcmi budete souhlasit.</p><p>Je podzim, přichází tma, zima, deprese, nabouraná imunita, rýmičky, virózy, nudle u nosu. Jenže tento rok je to jiné. Tento rok tu totiž máme už bůh ví kolikátou vlnu covidu. Zatím nejhorší v historii. Šíří se jako požár ve stepi, a zdá se, že neexistuje nic, co by ji mohlo zastavit. Chytají to očkovaní, neočkovaní, mladí, staří, silní i nemocní. Nikdo nezůstane ušetřen. Pojďme se podívat jak jsme se dostali až sem.</p><p>Právě končící vláda Andreje Babiše byla kaleidoskopem kravin, panoptikem přehmatů, etalonem absurdních šíleností, které nikdy nemohly fungovat, a přesto jsme je museli všechny vyzkoušet. Vzpomeňme totální lockdown typu "do práce, pro jídlo a domů". Vzpomeňme zavřené restaurace, zákaz výdejních okének, zákaz venkovních zahrádek, zákaz cestování mimo služebního, zákaz cestování vůbec, vzpomeňme na roušky venku ve volné přírodě, vzpomeňme výměnu roušky za dvě roušky, později za respirátor. Připomeňme si všudypřítomné dezinfekce na ruce, kolem kterých dnes každý (kromě mě) jen lhostejně projde do obchodu. Potom počátky očkování ještě řádně neotestovanými jednodávkovými látkami. Posléze očkování dvoudávkami. Nyní se plánují třetí a čtvrté dávky.</p><p>Prvně se říkalo, že očkovaní to nechytnou. Pak se říkalo, že to chytnou, ale ani si toho nevšimnou. Pak se říkalo, že to chytnou, ale budou mít lehký průběh. Potom se říkalo, že to teda asi chytnou, ale neskončí na JIPce. Teď už se říká, že když to chytnou a skončí na JIPce, vrátí se z ní dřív a v lepším stavu, než neočkovaní. Taky se říkalo, že to nebudou přenášet. No, bohužel, přenáší... A já se ptám: "Tak k čemu nám to očkování, ku#$@, je?!!"</p><p>Plánuje se dokonce očkování malých dětí! Chtějí očkovat děti, které by právě měly být naší nadějí, že na tuto nemoc bude v budoucnu celoplošná přirozená imunita a stane se z toho jenom sranda - jako ta zmiňovaná podzimní rýmička. Místo, aby nechali mladou populaci, ať se jejich imunitní systém učí, budou je očkovat, takže se to přirozeně nikdy nenaučí.</p><p>Tohle všechno je jenom vršení zoufalství na zoufalství. Kdybych měl použít nějaké obrazné přirovnání, řekl bych, že naše vláda se zachovala jako ten týpek v Predátorovi - s očima vytřeštěnýma hrůzou strhla ze zad rotační kulomet, roztočila hlavně a s jekotem vyděšené školačky vyprázdnila do džungle asi 6 tisíc nábojů, přičemž netrefila vůbec nic. Hlavně se pořád ještě točí, rozpálené do červena, ale munice už došla. A vypadá to, že nová vláda na tom nebude líp.</p><p>A to všechno kvůli tomu, že v tom obrovském kolotoči vymýšlení nesmyslných opatření a očkování NIKDO nemyslel na primární lékařskou péči. NIKDO nemyslel na to, že doktoři by měli hlavně léčit, když nemoc propukne a ne jenom leštit průsery a očkovat. Proč vláda nezafinancovala výzkumy, jestli třeba to odčervovadlo, co žerou konspirační blázni, nakonec doopravdy proti Covidu nezabírá? Dodnes to, myslím, s jistotou nevíme. Proč se nerozjely další výzkumy v primární péči a medikaci? Když teda už víme, že na Covidu nejvíce zabíjí zápal plic, v podstatě silná alergická reakce na přítomnost viru v plicích, proč nikdo neprovedl studie, jak by se s tím popasovaly třeba kortikosteroidové inhalátory na astma jako třeba ciklesonid? Proč se nestudovaly léky jako dexomethason, kterým se zachraňují lidi, kteří dostanou anafylaktický šok. Proč třeba nezkusit jako prevenci covidového zápalu plic běžně dostupné léky na astma jako montelukast? Možná se ptáte odkud tyhle léky znám? Jsem astmatik a se všemi jsem měl tu čest. Ciklesonid a montelukast jsem bral denně, až mi prakticky vyléčily astma, takže už nic brát nemusím. Dexomethason mi píchla paní doktorka, když jsem dostal silnou alergickou reakci na očkování proti tetanu, a ten kolapsovému stavu velice rychle zabránil. Tyto nebo podobné léky mohly za dva roky, co s Covidem bojujeme, už dávno být náležitě otestovány a nasazeny proti Covidu.</p><p>Proč tedy nemáme vypracovaný systém primární péče? Kdyby to bylo podepřené výzkumem a klinickými zkouškami, stačilo by při nakažení zavolat obvodnímu lékaři, který by vám poslal SMS recept na nějaký inhalátor a prášky, které byste okamžitě na pár dní nasadili. Tyto léky nijak neškodí ani zdravému člověku, čili byste je mohli pár dní brát jen tak, i kdybyste si nebyli jistí, jestli je to rýma nebo covid. Mohly by třeba odvrátit mnoho těžkých průběhů a změnit je na obyčejnou rýmu. Proč jsme se prostě ke Covidu nepostavili jako k nemoci, kterou je potřeba od první chvíle léčit, minimalizovat riziko těžkého průběhu a prostě si ji odstonat, jako všechny ostatní virózy? Proč se pořád zbaběle schováváme za nefunkční očkování? Nevím. Odcházející vláda už nám na to asi neodpoví.</p><p>Jednu věc ale vím jistě - pokud by ta vláda od začátku postupovala tak, jak říkám, možná bychom tady teď neměli covidovou tsunami. Anebo by tu možná byly taky desetitisíce případů, ale nikdo by neplašil, nakažení by si prostě vzali léky a šli by si na týden lehnout do peřin. Co kdybychom podobný přístup zkusili navrhnout nové nastupující vládě? ;-)</p>Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-45363016305832826042019-09-20T23:51:00.000+02:002019-09-21T00:21:14.655+02:00Nástup epochy nenormálna – zastavíme to?<br />
Lidstvo během svého vývoje prodělalo různá
stádia – doby dobré i zlé, doby rozpuku i zmaru, doby
objevitelské i tmářské, doby asketické víry i doby požitkářské
dekadence. A v každé z těchto dob měli lidé pocit, že žijí na
konci časů, že morálka a inteligence nastupujících generací je
na historickém minimu, a že už je možná načase, aby zase přišla
nějaká pořádná válka a trochu pročistila vzduch.<br />
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
V dnešní době žijeme na vrcholu svého vývoje,
jedeme na vysoké vlně tsunami a snažíme se natáhnout ještě
výš, ke hvězdám. Lidstvo jako celek se nikdy nemělo tak dobře
jako právě teď. Ekonomika frčí nebývalým tempem, v Česku je
neuvěřitelně malá nezaměstnanost a dá se říct, že
nezaměstnaní jsou teď už jenom ti, kteří se rozhodli, že v
životě nikdy nedosáhnou dál než na nejbližší flašku
tuzemáku, anebo ti, kteří si slintají na tričko a prdel jim
utírá pečovatelka.</div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
Jasně, tam někde venku jsou pořád celé
národy, které živoří za dolar denně a žerou suchou rýži nebo
maniok, ať už je to cokoliv. Ale ty části světa, které se
rozhodly, že se nebudou jenom drbat na zadku a celý den souložit,
prostě zažívají nejlepší epochu v historii. Ale každá
konjunktura má své neodpáratelné „jenže“. V našem případě
se tedy máme velice dobře, jenže s blahobytem přichází také
rozežranost a mentální úpadek.</div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
Jinými slovy, když se lidi mají dobře a
nemusejí každý den bojovat o svůj oběd, začnou vymýšlet
pi*oviny. A přesně z tohoto důvodu „se nám tu v poslední době
začíná rozmáhat takový nešvar“, lépe řečeno nešvary.
Určité osoby a skupiny osob přestávají brát život takový,
jaký je, nechtějí se smířit s tím, jak příroda, evoluce, čas,
geologie, společnost a další nevyhnutelné veličiny namíchaly
karty, a rozhodli se, že s těmi „přirozenými nespravedlnostmi“
budou bojovat. Nevidí ale, že se vlastně ve skutečnosti o vůbec
žádné nespravedlnosti nejedná, že je to jenom boj s vymyšlenými
chimérami. Kdyby ale s bludy válčili pouze jednotlivci, kteří
ničemu a nikomu neškodí, jejich tažení by celkem neškodně
prošumělo kolem a život by šel dál. Bohužel, s pomocí
moderních médií, jako jsou pokleslé televize, sociální sítě, a
influenceři, se jim podařilo přesvědčit celý svět, že se
jedná o reálné problémy, které je potřeba řešit. Navíc,
současná mladá generace, která má díky přísnějším zákonům
mnohem horší přístup ke chlastu a cigaretám, o sex nemá z
nějakých záhadných důvodů zájem, a hledá nějaké cíle,
nějaké prostory, kde by se mohla realizovat, většinou těmto
kampaním skočí na špek.</div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg0YT8JLVbn1CNfl-gxQt47DyByKaXganErjqMdyhqFP7U0YY1FPZCsUcEsetxcG9MYf-YSTVJbKOT2EEMu2o-0Z0mebGFyVLQMrmALR4CSfYJZZjqcPCkEla3q7PXExPt5rlPN1hdsiNQ/s1600/triggered.gif" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="300" data-original-width="300" height="200" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg0YT8JLVbn1CNfl-gxQt47DyByKaXganErjqMdyhqFP7U0YY1FPZCsUcEsetxcG9MYf-YSTVJbKOT2EEMu2o-0Z0mebGFyVLQMrmALR4CSfYJZZjqcPCkEla3q7PXExPt5rlPN1hdsiNQ/s200/triggered.gif" width="200" /></a></div>
A tak se nám tu objevují nejen hysterické
agresivní feministky, které si jaksi nevšimly, že muži ženy
pořád milují, pořád je hýčkají a rozmazlují, pořád s nimi
mají děti, o které se pak společně a harmonicky starají. Najdou
se dokonce i feministi mužského pohlaví, kteří se stydí za
pytlík mezi nohama, který jim dala příroda a nejraději by se
nechali vykastrovat, aby neuráželi feministický ideál.</div>
<div class="western">
Rojí se nám tu dokonce ženy bojující za
manželství homosexuálních mužů a jejich právo adoptovat děti,
jakoby ty jedovaté baby mohly něco vědět o tom, co se odehrává
mezi dvěma chlapy, kteří preferují chlapy. Tím se samozřejmě
nestavím proti homosexuálům, naopak jsem spíš na jejich straně,
protože i já v sobě nejspíš mám ještě neobjevenou bisexuální
stránku, a občas se mi stane, že nějakého kluka shledám
esteticky krásným. Tímto odstavcem útočím na „bojovníky“,
kteří bojují za něco, o čem vůbec nic neví.</div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
Najde se i bezpočet neziskových organizací,
které sají dotace z evropských fondů na podporu inkluze ve
školách, což ve výsledku není nic jiného, než způsob, jak
zničit běžně schopným žákům školní docházku, jelikož
pořád budou muset čekat na Pepíka, který se ještě v deseti
letech počůrává, bez pomoci pedagogického asistenta nedokáže
sníst svačinu, a když se probírají v Přírodopise domácí
zvířata, dostává při slově „kozy“ erekci a vzrušeně hýká.
No řekněte na rovinu, nebylo by Pepíkovi líp ve speciální
škole, kde by mu mohli poskytnout náležitou péči?</div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
Stejně tak nesmyslné jsou organizace na podporu
integrace Romů. Co jsem měl možnost poznat Romy, většina z nich
se nechce nijak integrovat. Chtějí mít svou kulturu a svůj
životní styl, a vůbec jim nebude vadit, když se zrovna nebudou
kamarádíčkovat s gádžovskou majoritou. Z vlastního pozorování
mi vychází, že Romové, kteří se rozhodnou zapadnout mezi bílé,
bez problémů zapadnou a bílí je berou v pohodě. A ti, kteří
chtějí být zatvrzelí a většinovou bílou společnost fakovat,
ji spokojeně fakují, dávají svůj odpor dost hlasitě najevo, a o
žádnou pomoc nestojí.
</div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
Takže, co chtějí ty neziskovky a další
aktivisti vlastně dělat? Odpověď je nasnadě - škrábat se na
prdeli, vytvářet fiktivní problémy a brát dotace. Zkrátka –
<i>velká část aktivistů v dnešním světě jsou pouze darmožrouti,
zakuklení socialisté nebo neomarxisté.</i></div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
Zažíváme úplný nával neomarxistů - mladých
a naivních lidí, kteří by chtěli srovnat každou zdánlivou
nerovnost. I takovou, která vůbec nikoho netrápí anebo rovnou
neexistuje. Jenom tak. Z principu. Aby měli co dělat. A jelikož
vyrostli v době internetu, budou používat všechny prostředky,
které jim takříkajíc leží u nohou. Budou tisknout letáky,
lepit billboardy, spouštět facebookové kampaně, točit videa na
Instagram i YouTube a pípat na Twitteru. Můžou si dokonce dovolit
placené propagační kampaně na Google reklamách nebo na
Facebooku, protože jejich rodiče jsou třeba zazobaní majitelé
prosperujících firem, kteří na své děti nemají čas, protože
makají od nevidím do nevidím, a jsou aspoň rádi, že se jejich
ratolesti „angažují v něčem bohulibém“ a „netráví celý
svůj čas flákáním na ulici“. Kéž by se ti spratci raději
flákali na ulici a experimentovali s drogami!!! Aspoň by nestrkali
nos tam, kam ještě ani zdaleka ve svém věku nemají mít přístup.
Možná kdyby bohatí rodičové věděli, na co se používají
jejich peníze, radši by své omladině skřípli přívod, možná
nejenom peněz, ale i vzduchu.</div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
Integrita společnosti, její stratifikace, její
dynamika, její setrvačnost nebo naopak proměnlivost, jsou témata
tak těžká a komplikovaná, že celé armády sociologů si během
staletí maximálně troufaly komentovat stávající stav, ale
málokdo se pokusil navrhnout nějakou smysluplnou reformu. A teď tu
najednou máme lidi mezi patnácti a třiceti, kteří nikdy nečetli
žádné knihy, neví nic o historii, ale přesto vám budou chtít
rozkazovat, co máte dělat, jak máte hovořit s lesbickým párem,
jak se chovat k transsexuálnímu muži, který byl ještě donedávna
ženou, jak se bavit s kolegy na pracovišti, aby to nebylo sexuální
harašení… Prokristapána, tohle si snad přece určujeme ve
společném dialogu my sami, ne???!!!</div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
Když vám vaše transsexuální kolegyně řekne:
„Ahoj, já jsem Petra,“ tak jí budete přece bez zaváhání
oslovovat „Petro“, i kdyby vám přišlo, že vypadá spíš jako
Petr, protože proč byste jí chtěli nabourávat její obraz o sobě
samé? To by bylo nevhodné a neslušné. Když uvidíte svého
kamaráda, jak se líbá se svým přítelem, tak vás přece ani
nenapadne zavrčet něco o „zatracených buz...“, protože je
znáte a víte, že jsou to fajn lidi a je jim spolu dobře. Když
uvidíte, já nevím, třeba vozíčkáře v nouzi, tak mu přece
pomůžete přejet ten vysoký obrubník. Anebo, když vám váš
kamarád v hospodě řekne, že se podle něj nemá ženská hnout od
plotny, a že „když si začne vyskakovat, tak jí přitáhne
řetěz“, máte plné právo říct mu, že je čistokrevný debil.</div>
<div class="western">
<br /></div>
<div class="western">
Zkrátka a prostě, jsme jenom o malou trochu
vyvinutější opice. Jsme pořád jen primáti, pořád podléháme
teritoriálnímu a vlastnickému pudu a dalším instinktům, které
nás nutí přemýšlet zkratkovitě nebo jednoduše. Pořád máme v
hlavě „my“ versus „oni“. Ale jsme také civilizovaní a
umíme se od svého opičího dědictví oprostit, a poznat lásku,
když ji vidíme. Takže, když se někde stane něco, co je mimo
naše škatule, doufám, že jsme už teď všichni připravení
říct: „OK, tak tohle jsem ještě neviděl, ale když to ten
člověk tak má rád, tak proč ne? Je to koneckonců jeho věc.“</div>
<div class="western">
Nemusíme řešit zdánlivé problémy,
nepotřebujeme bojovnice za práva malých plešatých mužů,
nepotřebujeme bojovníky za práva žen s velkým zadkem.
Nepotřebujeme, aby nás někdo školil, že pomáhat lidem v nouzi
je normální. To přece dávno víme. Jsme slušní lidé, víme, že
pomáhat těm, co to potřebují, je správné. A víme, že ti,
kteří se o sebe dokážou postarat sami, se o sebe postarají.
Žádné absurdní bojovníky fakt nepotřebujeme.</div>
<br />Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-79314164726214338052019-05-01T21:21:00.000+02:002019-05-01T21:28:07.478+02:00Nespecifický zánět střev a dráždivý tračník aneb srajda není žádná sranda 2<i>V <a href="https://goletovo.blogspot.com/2019/03/nespecificky-zanet-strev-drazdivy.html" target="_blank">minulé části</a> jsem vám řekl, že běžný doktor vám s neurčitými střevními záněty a dalšími psychosomatickými problémy příliš nepomůže, protože řeší jenom jediný aspekt vašeho stavu - váš stav fyzický. Já ale nejsem doktor a už vůbec nejsem běžný, a tak vám s klidem řeknu, co dělat. Celým procesem zotavení jsem si osobně prošel, ale stále nemám vyhráno. Takovýchto potíží se totiž člověk nikdy docela nezbaví, může je maximálně držet na uzdě. Shrnu to do pár pravidel:</i><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhCiaw9reGU2qYkOYyUObkCRqy8ZUTzdR1rrfRRY6mf8Gkg83uoVrZp03yuolaQLHunx6dnbGL5Jcb3Y2YrObA_YEKsDUANJZRGsfy1cQBLtCxzUvSdq8CHtKDqcsBw93y3KFl-v4DGDYo/s1600/bach-4163444_1920.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1067" data-original-width="1600" height="213" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhCiaw9reGU2qYkOYyUObkCRqy8ZUTzdR1rrfRRY6mf8Gkg83uoVrZp03yuolaQLHunx6dnbGL5Jcb3Y2YrObA_YEKsDUANJZRGsfy1cQBLtCxzUvSdq8CHtKDqcsBw93y3KFl-v4DGDYo/s320/bach-4163444_1920.jpg" width="320" /></a></div>
<br />
<br />
<br />
<b>1. Vypátrejte pravou příčinu svých potíží</b><br />
<div>
Možná si myslíte, že za vaše střevní potíže může to, co jíte. Jistě, do jisté míry ano, ale není to ta pravá příčina. Pokud byste byli zdraví jako celek, včetně životní spokojenosti, bez stresu a shonu, s největší pravděpodobností byste mohli jíst téměř cokoliv a žádné problémy by to nevyvolalo. Opravdová příčina střevního zánětu většinou nespočívá ve stravovací chybě, i když pokud někdo pořád jí jenom nezdravý fast-food a zapíjí to litry koly, tak si o problémy vyloženě koleduje.<br />
Pravou příčinu velice často najdete mimo sebe, a nejčastěji jde o nějaký silný psychický stresor - náročná práce, stěhování, rekonstrukce bytu, důležitá pracovní cesta, omezující nebo vyloženě zlomyslný partner/ka, hypotéka, dluhy, těžká existenční situace, hluční sousedé, kvůli kterým se nevyspíte, atp.<br />
<br />
Pravá příčina je ale často i něco, co milujete, ale ve své zaslepenosti nevidíte, že vám to škodí. Je to třeba práce, o které si myslíte, že vás naplňuje, ale současně váš organismus stresuje do té míry, že je pro vás škodlivá, jenže vy si to nepřipouštíte. Je to přece dobrá práce, za dobré peníze, máte pocit, že děláte něco prospěšného pro lidi, a nechcete se jí vzdát. Ale každý večer při usínání vás trápí myšlenky na to, co jste dnes nestihli a co budete muset udělat zítra. Ráno pak máte stažený žaludek, při čištění zubů vás to natahuje na zvracení a před odchodem do práce musíte třikrát běžet "na velkou". Dobrá práce je jedině taková, která vás nechá večer v klidu usnout, dobře se vyspat, a ráno s chutí snídat.<br />
<br />
Stejně vražednou pravou příčinou může být třeba i studium. Mladí chtějí dostát nárokům rodičů, kteří jim celý život vtloukali do hlavy, že prostě půjdou na vysokou, i kdyby trakaře padaly. Na vysokou se opravdu dostanou a taky se jim tam docela daří. Jenomže ta škola je v jiném městě, je to vytržení ze známého domovského prostředí, spousta zařizování okolo, starosti, jak vyjít s penězi z brigády, hledání privátu, rušení nočního klidu na koleji, apod. Navíc každého půl roku přichází extrémně náročné zkouškové období. Kolik takových zkouškových stresů a života na studentské stravě z menzy (smažák s hranolkama) vydrží váš žaludek, než se vám vyvinou žaludeční vředy? Někteří se prostě složí někde v půlce, a zbytek zatne zuby a nakonec dostuduje i za cenu nabouraného zdraví.<br />
Pro neurotické typy, kteří mají sklon k úzkostem nebo panickým záchvatům, může být pravá příčina zdravotních obtíží i život sám - nutnost stýkat se s lidmi, bavit se s autoritami, cestovat veřejnou dopravou. I tak zdánlivě banální věci můžou někoho vyděsit až tak, že před každým odchodem z domu musí několikrát s průjmem na záchod.<br />
<br />
Zkrátka a prostě najděte to, co vás nejvíc ničí. Postupujte systematicky a vědecky. Zkuste na určitou dobu změnu v jídelníčku, změnu v denním programu, zkuste vyřadit alkohol, zkuste vyřadit kouření, zkuste si vzít delší volno z práce, dejte si pauzu ve vztahu. Žádná oběť není dost velká, abyste našli příčinu toho, proč je vám tak mizerně.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
<b><br /></b></div>
<div>
<b>2. Odstraňte příčiny a případné komplikace, zbavte se odpovědnosti</b></div>
</div>
<div>
Hledání příčiny vaši potíží je velice obtížný úkol, ale v některých případech se vyřeší sám. Třeba mě z té nervující práce nakonec sami vyhodili, protože na mě už bylo prý viditelně znát, že ten stres nezvládám. Příčina se odstranila sama. Navíc - přítelkyně, která už neměla sílu mi s mými zdravotními problémy pomáhat, ode mě asi po dvou letech akutního stádia nemoci odešla. Byl jsem z toho zdrcený, ale odstranila se tím další komplikace - už jsem se nemusel na nikoho ohlížet, nemusel jsem se bát, že se kvůli nemoci o ni nepostarám, a ani ona už nemusela trpět se mnou. Od té chvíle se můj stav začal lepšit. Takže máte jistou naději, že se váš problém časem vyřeší sám. Bohužel vy to v tu chvíli nebudete vidět jako řešení problému. Vy budete vidět pouze další problémy. Věřte mi, já už tam byl.</div>
<div>
<br />
Představte si situaci, kdy je vám zle, každý den trpíte těžkými průjmy, nemůžete se soustředit na nic, ani na práci, ani na soukromý život, nemůžete se chodit bavit, všechno je pro vás hrozně těžké, jste z toho v depresi, a najednou z ničeho nic dostanete výpověď. Budete to vidět jako slitování z nebes? Ne. Bude to pro vás katastrofa. Přišli jste o práci, která vás živila. V případě chlapů je to většinou o dost horší, protože třeba svou prácí živí i těhotnou přítelkyni, táhnou hypotéku, nebo tak. Ve chvíli, kdy dostanete vyhazov, si rozhodně neuvědomíte, že pro vás osud právě udělal to nejlepší. Budete zničení, ponížení, budete nenávidět své šéfy, sebe i svůj život. Když vás pak opustí přítelkyně, a věřte mi, že vás pravděpodobně opustí, protože dost žen nedokáže unést, že jejich chlap je nemocný a ještě na pracáku, budete nenávidět i přítelkyni, že vás po mnohaletém vztahu plném souznění a důvěry nechala na holičkách. Budete mít pocit, že vás celý svět opustil.<br />
<br />
Jenže to je právě dobře. Pokud se chcete uzdravit, je potřeba zbavit se příčiny vašich problémů, všech zatěžujících vazeb i veškeré zodpovědnosti, která není nezbytně nutná pro vaše přežití. <i>Odpovědnost vytváří stres a stres vás zabíjí</i>. Moje současná přítelkyně se naštve i když jenom ulehnu s obyčejnou rýmou. Očekává, že budu normálně fungovat pro rodinu bez ohledu na to, jak je mi špatně. Rozvážet děti na kroužky, vydělávat peníze, zabavit mimino, atd., ať je mi sebevíc zle. A teď si představte, že byste v takovém vztahu najednou vážně onemocněli třeba na dva až tři roky, a celou tu dobu nebyli schopní téměř ničeho! Takový vztah je potom sám o sobě potenciálním stresorem, protože neustále žijete se strachem, že pokud se rychle nedáte do kupy, váš milovaný partner to nezvládne a uteče od vás. Pokud už se třeba ocitnete na hranici podvýživy a zubatá začne brousit kosu až nepříjemně blízko u vašich dveří, <i>musíte</i> odvrhnout všechny vztahy, které od vás očekávají nějaký výkon prostě proto, že momentálně nejste žádného výkonu schopni. <i>Zbavte se všech lidí, kteří od vás něco čekají - zbavte se šéfů, zbavte se partnerů, zbavte se milenek, zbavte se klidně i kamarádů, pokud na vás visí. Nechte si kolem sebe jenom ty lidi, kteří jsou odhodlaní a ochotní vám pomoct a nechtít nic na oplátku. Závisí na tom váš život a vaše zdraví.</i><br />
<br />
<br />
<b>3. Vraťte se na scénu, začněte znova a lépe</b><br />
Jakmile provedete očistu svého života a zbavíte se všeho a všech, kteří by po vás mohli něco chtít, jste konečně svobodní. Teď už vás netíží žádná povinnost a konečně existujete pouze ve své podstatě. Teď už jste jenom vy a vaše zdraví.<br />
<br />
Jako první krok se nabízí najít si nové zaměstnání, které vás nebude ničit a vysávat. Radím vám - nespěchejte. Zkuste pár konkurzů, poptejte se po známých, ale nespěchejte do první práce, která na vás bafne. Cílem je najít co nejklidnější životní prostředí, které vás nebude každý den zabíjet odpovědností, nesmyslnými požadavky a dalším stresem. V zájmu vašeho zdraví možná bude nutné, abyste šli pod svoji úroveň nebo pod svoje vzdělání, protože pokud vás do vašeho stavu dostalo nervující kancelářské nebo obchodnické zaměstnání, možná bude nejlepší, abyste na nějaký čas šli pracovat rukama.<br />
<br />
Pokud se bude nabízet nějaká práce, kde si můžete kdykoliv odskočit, případně ji můžete vykonávat vzdáleně (přes počítač a internet), tak po ní skočte. Mně se například podařilo přejít do IT, k firmě, která neměla problém s tím, že pro ně budu pracovat z domova přes internet. Tím pádem jsem mnohem míň ve stresu, protože mi stačí ráno vstát z postele a sednout si k počítači a už jsem v práci. Můžu vstávat později, nemusím se v 6 ráno táhnout mrazem na autobus, s kolegy a nadřízenými jsem ve styku přes Skype, a tak z nich nemám takový strach jako při osobním setkání, a můžu s nimi jednat přirozeněji. A v případě, že přijde opět nějaká střevní přeháňka, můžu si vzít laptop na záchod a pracovat i během té nepříjemné epizody.<br />
<br />
Jasně, teď mi spousta z vás řekne, že schovat se před celým světem je zbabělost, ale není to tak. Nespecifické střevní záněty, ulcerózní kolitida, Crohnova nemoc a další sajrajty <i>opravdu žijí z vašeho nepohodlí, z vašeho strachu a stresu</i>, takže pokud je chcete porazit, je potřeba uvést se do co největšího pohodlí bez strachu a nervů. A pokud dosáhnout pohodlí, klidu a harmonie, znamená vyhodit ze svého života všechny ostatní a zavřít se se svým problémem sám v bytě, tak to prostě udělejte!! Není se za co stydět.<br />
<br />
Jakmile se vám trochu uleví a stabilizujete se v novém klidném zaměstnání nebo dočasně na sociální podpoře a četnost vašich průjmových epizod se sníží, začněte se vracet. Zkuste si dát třeba každý pátek jedno dobré a kvalitní pivo. Bude to váš malý svátek. Malý rituál návratu mezi schopné. Časem můžete začít chodit na pár piv s přáteli.<br />
<br />
Hlavně ale začněte chodit do přírody a sportovat. Pokud jste přišli o práci nebo vztah, máte teď dostatek času. A sport je to nejlepší pro vaši tělesnou i duševní kondici. Vyjíždějte co nejčastěji na kole do lesa nebo obujte in-line brusle a dejte si pár koleček na místní bruslařské stezce. Nebo začněte pomaličku a opatrně běhat. Nebo vyražte do nejbližší venkovní posilovny a začněte na sobě pozvolna makat. Je důležité být co nejvíc venku a v přírodě, pokud možno sami, abyste znovu našli své spojení s přírodou. Pokud byste se rozhodli sportovat s parťákem, bude vás táhnout k vysokému výkonu, bude vám unikat, a to je opět trochu stresující. Raději žijte sami, běhejte/jezděte sami a kochejte se. Zastavte se někde v lese a zaposlouchejte se do ticha, obejměte strom (já vím, je to klišé). Když je teplo, lehněte si do mechu a dívejte se do nebe. Sundejte boty i ponožky a projděte se naboso po jehličí, dýchtejte zhluboka, prostě se znovu spojte s přírodou a dovolte jí, ať vás pomalu uzdraví.<br />
<br />
Pokud vám přijde hloupé vyrážet do přírody jenom tak, vymyslete si nějakou záminku. Kupte si třeba foťák a vydávejte se na fotografické výpravy. Nebo si kupte stan a choďte stanovat. Časem se vám jistě podaří najít i nějaký ten protějšek, který bude vyrážet do lesa s vámi a jistě zažijete i nějaké to venkovní milostné dobrodružství ;-)<br />
<br />
<br />
<b>4. Závěrem</b><br />
No a to je asi tak vše. Vpřípadě těchto neurčitých nemocí, kdy jste podle všech vyšetření vlastně v pořádku, je třeba změnit svůj život v těchto ohledech:<br />
<br />
1. Odstranit hlavní stresory, i když to převrátí váš život naruby<br />
2. Odstranit co nejvíc přítěží, závazků a odpovědnosti, i když to převrátí váš život naruby<br />
3. Naučit se říkat NE!<br />
4. Nejíst průmyslově zpracované potraviny, ale pouze základní potraviny. Vše, co musí mít na obalu napsané složení už není v dnešním světě zdravé jídlo.<br />
5. Vybrat si vhodnou dietu - vegetariánskou, ketodietu, bezlepkovou - jakákoliv vám bude fungovat<br />
6. Žít více v přírodě<br />
7. Sportovat<br />
<br />
S dodržením těchto bodů se vám jistě podaří svoji chorobu dostat pod kontrolu a začít nový, nestresující život. Úplného uzdravení se asi v dnešním šíleném a na hlavu postaveném světě dosáhnout nedá, ale i malý pokrok jako je zvládnutí nemoci, je pořád lepší než nemoc, která ovládá vás. Přeju vám hodně štěstí.</div>
Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-78056239822259927312019-03-23T01:07:00.000+01:002019-05-01T21:33:32.106+02:00Nespecifický zánět střev a dráždivý tračník aneb srajda není žádná srandaJak lidé v mém okolí vědí, téměř celý život (asi od puberty) mám neurčitý střevní zánět, s kterým si klasická západní medicína neví rady. Moje nemoc celkem nevyzpytatelně střídá stádia klidu a vzplanutí. Ve stádiu klidu vlastně trvá už asi 25 let, akutní stádium trvalo asi 3 roky v kuse, převrátilo téměř celý můj dospělý život naruby, a ještě stále se mi občas vrací.<br />
Většinu času mi vlastně nic hrozného není, jenom mě to občas dost nepříjemně "prožene", mám trochu suchou pleť, pár alergií (hlavně na kočky, které bohužel mám doma dvě) a nyní už i astma. V akutním stádiu mívám neustávající průjmy, kdy už je úplně jedno, co jím. Podělám se klidně po suchém rohlíku a čaji, ztrácím na váze, vypadám jako kostnatá zombie s výsevem akné po čele, přicházím o práci, utíkají ode mne přítelkyně, moje psychika stagnuje a začínám přemýšlet o sebevraždě.<br />
Celiakie se u mě nikdy nepotvrdila, Crohn vlastně taky ne, ale moje choroba tyto dvě poruchy dost významně připomíná, a tak se moje poznatky dají částečně vztáhnout i na ně. U běžných doktorů jsem měl všechny možné krevní testy, gastroskopii, kolonoskopii s odběrem vzorků, lékařské diety, prášky, přestal jsem pít alkohol, přestal jsem kouřit - nic nepomohlo ani nenašlo příčinu mých problémů.<br />
Takže, co mi vlastně je? Podle klasické západní medicíny vlastně nic. Trpím nespecifickým zánětem střev, což je jenom jejich způsob, jak vám říct, že trpíte zánětem střev, a oni neví proč, ani jak to vyléčit. Já už teď ale vím proč, a dokonce si troufnu tvrdit, že už i vím, jak sobě i vám pomoci. <i>Řešením je komplexní medicína, která se nezabývá pouze fyzickým stavem pacienta, ale i jeho psychikou a hlavně také jeho "životním prostředím", čili celkovou životní spokojeností a vztahy s okolím. </i>Jinými slovy, příčinou je dnešní šílený svět, v kterém jsme nuceni žít.<br />
<br />
Žádný běžný doktor ani léčitel, zvlášť pokud je sám zdravý jako řípa, nedokáže nikdy pochopit, jak a v čem musíte žít. Neví, jestli máte šéfa kreténa, který se po vás vozí, a musíte s ním trčet v práci od nevidím do nevidím. Neví, jestli u vás doma náhodou nepanuje diktatura a žena vás nedrží pod pantoflem. Nikdo, kdo takový sám není, nepochopí, že jste třeba neurotický typ, kterého uvádí do stresu třeba jenom to, když musí jít ven, protože tam nejsou záchody. Těžko někdo může pochopit, že vás stresuje třeba i taková běžná věc jako cestování veřejnou dopravou, protože se bojíte, že to na vás přijde v autobuse a vy se tam prostě a jednoduše budete muset podělat. Těžko budete někomu vysvětlovat, že vás ve 3 ráno vytáhl bolestivý záchvat průjmu z postele, na záchodě jste strávili hodinu a půl, a energeticky vás to vyřídilo tak, že jste ráno zaspali o dvě hodiny do práce. Na to vám asi žádný doktor omluvenku nenapíše. A už vůbec ne, když se to stává bez nějaké objektivní příčiny tak dvakrát do týdne. To zavání brzkým vyhazovem z práce a flákáním na pracáku, takže vaše existenční obavy o to, jak sakra zaplatíte tu hypotéku jsou dost oprávněné, že? Život k posrání, co?<br />
<br />
Běžný doktor tyto velice důležité faktory zkrátka nevidí, a tak vám neporadí, že zničujících průjmů se zbavíte jenom pokud vypadnete ze zaměstnání, které je doslova "k posraní" náročné. Neřekne vám, že noční můry a nespavost skončí jenom, když se odstřihnete od lidí, kteří vám "nedají spát". Neuslyšíte, že vaše astma zmizí až když vyhodíte na ulici přítelkyni, která vás již několik let doslova "dusí" pod pantoflem. Nikdo vám neřekne, že vaše bolesti zad ustoupí až, když rázně zametete s těmi, kteří se po vás (na vás) "vozí", a když přestanete "ohýbat hřbet". Běžný doktor vám jenom dá prášky, kterými pouze potlačuje příznaky, ale neléčí příčinu. Dostanete analgetika proti bolesti, nebo hypnotika na spaní, nebo kortikosteroidy na rychlejší hojení, nebo antiflogistika proti zánětu v břiše. Všechno je to ale jenom odkládání problému na později. Pořád jenom "přelepujete varovnou kontrolku černou izolačkou" a "jedete dál i přesto, že váš motor má vážnou závadu", místo abyste zastavili a závadu odstranili.<br />
<br />
A příště vám řeknu, <a href="https://goletovo.blogspot.com/2019/05/nespecificky-zanet-strev-drazdivy.html" target="_blank">jak z toho ven</a> (sto hoven?) :-DUnknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-43859643037841215552019-01-05T02:00:00.001+01:002019-01-05T02:00:39.359+01:00Duće, Omiš - Chorvatsko - recenze, zkušenosti 2018Tak si musím zase jednou postěžovat.<br />
Do Chorvatska jezdím rok co rok určitě už minimálně 10 let. Vynechal jsem snad jedině v roce 2009, kdy jsem na to neměl ani peníze ani náladu, a v roce 2016, když se nám narodila naše překrásná malá Viktorka. Musím říct, že všechny nejkrásnější pobyty jsem absolvoval ještě předtím, než jsem začal žít s mojí snoubenkou Míšou. Když jsme se poznali, a ona přiznala, že ji ještě nikdy nikdo k moři nevzal, řekl jsem si, že jí "svoje" krásná místa ukážu. Nárůst turismu a hrabivost místních mi však udělaly čáru přes rozpočet.<br />
Vždycky na jaře vyberu nějaké místo, které mám uložené v paměti jako malou klidnou obec s bohatým místním folklórem, malebnými krámky, spoustou atrakcí pro děti, atd. Když ale ve finále na dané místo přijedeme, najdeme řvoucí, smradlavé, špinavé, přeplněné místo, kde turisti svádějí o apartmány pěstní souboje, pláže dříve vyznamenané Modrou Vlajkou přetékají cigaretovými vajgly a použitými prezervativy, atrakce pro děti vás vysají jako luxusní francouzská štětka, a o nějakém geniu loci si můžete nechat jenom zdát.<br />
Letos jsme zavítali do Duće u Omiše. Duće může být možná super, pokud jste typický buranský Pepík, chcete ležet na pískové pláži jako vyvržený vorvaň, večer se vyhrabat do vražedného kopce do apartmánu, ohřát v troubě dovezený řízek, cvaknout jednu dovezenou plechovkovou Plzeň a jít spát. V Duće totiž, jak jsme záhy zjistili, není kromě rušné a smradlavé silnice vůbec nic. Je tu maximálně několik plážových barů, které ale pro pár s dětmi neposkytují nic zajímavého. S dvouletým dítětem si těžko půjdete sednout do plážového baru posrkávat Martini a tvářit se jako James Bond. Dvouleté dítě vám vydrží u boku asi tak 2 sekundy, načež zmizí jako ninja a když ho opět lokalizujete, zjistíte, že je asi 200 metrů daleko a odchází se právě utopit do moře.<br />
V Duće není ani obchod, tedy není aspoň v kilometr a půl velkém okruhu kolem baru Shooko normální obchod není. Je tu něco, co si říká Minimarket, je tam ale draho, věčně vyprodáno a sortiment není nejširší. Např. v lednici s pivem jsem našel pouze klasické skleněné lahváče a za dva jsem zaplatil tolik, co jinde stojí plastové čtyřpivo, navečer tu neseženete pečivo, a co jsem viděl tak tam třeba vůbec nemají základní suroviny na vaření jako maso, rýži nebo brambory. Zkrátka tento obchod vám pomůže přežít takříkajíc na chlebu a vodě, ale nic víc.<br />
Pokud se tedy zabydlíte v Duće, nezbývá vám nic jiného, než si nákupy a večerní program pro děti obstarat autem, což znamená cestu do Omiše, kde už jsem dříve několikrát dovolenkoval. Na Vukovarské ulici v Omiši je Studenac, který je klimatizovaný, dobře zásobený a vždycky najdete něco, co je zrovna v akci a tím pádem za dobrou cenu. Až potud všechno v pořádku. Pokud ovšem nepočítám kolonu do Omiše, která je tady v sezóně prakticky trvalým jevem a tříminutovou jízdu do obchodu vám protáhne tak na dvacet minut.<br />
Večer jsme tedy vyráželi - pro jistotu pěšky - do Omiše za nějakým tím vyžitím pro děti, koupit suvenýry a dát si dobrou zmrzlinu. Co mě ale zarazilo byl neuvěřitelný vývoj směrem k Apokalypse, kterým Omiš prošla. Když jsem byl v Omiši někdy před deseti lety, bylo to večer docela rušné město - pobřežní magistrála nacpaná kouřícími diesely, sličné policajtky s píšťalkou řídící dopravu u mostu, hloučky lidí kolem stánků se zmrzlinou, korzující rodiny s dětmi, restaurace v úzkých bočních uličkách se slušnou návštěvností, jeden nebo dva dunící kluby. Už tenkrát mi to přišlo jako ohlušující a smysly otupující mumraj. Pak se ale patrně malebnost historického centra Omiše rozkřikla, místní se rozhodli chytit za pačesy šanci zbohatnout, a posunuli komerci na další, téměř nemyslitelný, level.<br />
Dnešní Omiš večer okupuje asi 4x více lidí než dřív, a tím pádem jejich hustota na ulicích stoupla tak na 2 osoby na metr čtvereční. Zahrádky restaurací vypučely jako houby po dešti a ukrojily tři čtvrtiny z průchozí šírky malebných uliček, takže leckde ani neprojedete s kočárkem. Stánky se suvenýry se tlačí jeden na druhém prakticky v každém volném místě. Dlužno podotknout, že v mnoha případech prodávají klidně za 300 Kč krámy z Číny, které na <a href="http://www.wish.com/" target="_blank">Wishi</a> nebo <a href="http://www.aliexpress.com/" target="_blank">Aliexpressu</a> stojí 25 Kč. Vysvětlujte to ale dětem, které si chtějí z dovolené přivézt domů památku...<br />
Pobřežní magistrála, reprezentovaná zde hlavní ulicí Fošal, je stále ještě zacpaná vozidly, jenom už možná smrdí trochu méně, protože diesely už dneska mají lepší katalyzátory a další systémy proti emisím.<br />
Nejhorší je ale ten hluk. Vždy a všude tu někdo mluví, lidé se snaží překřičet hluk a lidské hlasy se slévají do jednoho nepřetržitého bzukotu, který různě pulzuje a přelévá se, jako byste strčili hlavu do vosího hnízda. Do toho se mísí basové dunění autobusových motorů, hvízdání turbodmychadel kamionů, ječení týraných malo-objemových skútrů občas proložené nějaký tím netrpělivým zatroubením nebo písknutím pneumatik řidiče, který se rozjel příliš agresivně. Ze zahradních restaurací všechno doplňuje cinkání sklenic a příborů, pokřikování a zpěv podnapilých hostů. Z mnoha krámků a provozoven hraje hlasitá hudba, která má nalákat zákazníky. Zkrátka, člověku jde z toho po chvíli hlava kolem a připadá si jak někde na arabském bazaaru.<br />
Jinými slovy, noční centrum Omiše je místo jenom pro mladé a neklidné, otrlé povahy, případně je potřeba trochu se ožrat, než tam vyrazíte. A pokud nesnášíte dusno letních nocí, smrad spáleného benzínu a nafty, ohlušující rachot a nesnesitelně pomalé a husté davy lidí, raději tam večer nechoďte vůbec - zachráníte svoje smysly, duševní zdraví a nejspíš i peněženku.Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-64259005599631823062018-10-13T00:15:00.001+02:002018-10-13T00:15:04.516+02:00Klam jménem ShureUž odmalička se věnuji hudbě a zvuku. Jako předškolní prcek jsem doma valil na různé foukací a bouchací nástroje, později přišly klávesy a počítače. Plnohodnotně se v hudebním světě pohybuju asi od svých třinácti (tedy od r. 1994), kdy jsem produkoval taneční elektronickou hudbu na PC. Ve své techno éře jsem s kamarády pořádal několik akcí a diskoték, které jsme sami zvučili. Později jsem účinkoval v několika kapelách, psal jsem pro ně hudbu i texty. Jako zpěvák jsem objel bezpočet akcí. S mou první funky kapelou <a href="https://www.facebook.com/PsychoPornoPes-130669456984566/?ref=ts&fref=ts" target="_blank">PsychoPornoPes</a> jsme odehráli koncertů minimálně 50, pár desítek koncertů jsem absolvoval i s brněnskou skupinou RS-Band. Moje současná rocková kapela <a href="http://www.nejvyssicas.cz/" target="_blank">Nejvyšší čas</a> má za sebou asi něco kolem 200 koncertů, nevím to přesně, počítat jsem přestal už dávno. Kapela zanedlouho oslaví 10 let existence.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
Na spoustě akcí jsem byl nucený fungovat jako zvukař, pohlídat třeba zvuk spřátelené kapele, protože prostě u mixu zrovna neměl kdo sedět. Jako kapela se taky na menších akcích občas zvučíme sami, takže jsem za mixem docela často. Při studiovém natáčení s mými vlastními i spřátelenými kapelami, jsem strávil desítky hodin se sluchátky na uších, když jsem se snažil vykoumat ten správný zvuk pro novou desku. Myslím, že jako dlouholetý muzikant mám vypěstované to správné ucho na to, jak má kapela dobře znít, vím co zvuk ničí a co ne, co způsobuje interference, jak se vypořádat se zpětnou vazbou, umím si už poradit s lecčím a pořád se učím něco nového.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Bohužel často narážím na zvukaře, kteří zamrzli někde v éře, kdy získávali své znalosti a naprosto je nehodlají aktualizovat, berou je jako zákon, slovo svaté, a netroufnou si se jim protivit. A když potom na základě svých omezených znalostí nedokážou naladit kapele optimální zvuk a sklidí od ní kritiku, svádí vinu na všechno možné, jenom aby si nemuseli přiznat, že se jim to prostě nepovedlo.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Když přijedeme s kapelou na neznámou štaci, vždycky jdu na pódium se strachem, že tam bude čekat on - Shure SM 58. Českým zvukařům kdysi někdo nakukal, že se jedná o nejlepší mikrofon pod sluncem, že je to takový Ježíš mezi mikrofony, který přijde a všechno to zachrání. Ano, možná tomu tak bylo před deseti, patnácti lety, kdy za rozumné peníze opravdu nebylo k dostání nic lepšího. Když jsem se už v roce 1995 jako čtrnáctiletý parchant ptal našeho učitele hudebky, pana Vrchoty, jaké mikrofony jsou nejlepší, ujišťoval mě, že jsou to Shury nebo Zecky.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Bohužel síla toho, co vám namluví lidi, které uznáváte, je velká a má velkou setrvačnost. V průběhu celé své pěvecké kariéry jsem se tohoto mýtu bohužel taky držel a teď si docela spílám, že jsem se ze zajetí Shure nevymanil už mnohem mnohem dřív. S mojí první kapelou PsychoPornoPes mi občas přišlo, že když jsme přijeli na nějakou štaci, a ve stojanu tam byl nějaký AKG nebo Audix, že to znělo prostě tak nějak líp a živěji. I přesto mi to nedocházelo a pořád jsem zarytě používal Shure, protože "je to přece špička mezi mikrofony, ne?" Dokonce jsem si koupil svůj vlastní, celým mým okolím opěvovaný, do nebe vynášený, světlem Spasitele zářící, model SM 58.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Až když jsme před deseti lety založili kapelu Nejvyšší čas a konečně si pořídili do zkušebny pořádný velký aparát, kterým se občas i sami zvučíme na akcích, kde není přítomen zvukař, a konečně jsem začal "slyšet v HD", přišlo mi, že můj zpěv je pořád tak nějak zahuhlaný, že mu chybí hrana a průraznost, kterou ale jinak jednoznačně mám. Zkusili jsme tedy na doporučení známého zvukaře Libora přesedlat na značku Sennheisser, konkrétně na super-levný model e835. A světe div se, najednou to jde!!!<br />
<br />
I když je e835 prakticky jenom low-end model, který by se měl v měřítkách Shuru hodit spíš jenom na mluvené slovo, najednou je zpěvu rozumět každé písmenko a nezním jak z hloubi plastového kýblu nacpaného vatou. Konečně se můžu zesílit tak, abych byl slyšet, aniž by začala houkat nepříjemná zpětná vazba. Zkrátka, "král" byl překonán! Sennheissery mají na výstupu o 30% silnější signál, takže není potřeba je na mixu tolik zesilovat a jsou minimálně o 50% odolnější vůči zpětné vazbě, takže nezačnou houkat ani tam, kde už by Shure dávno pištěl jako znásilňovaná školačka.<br />
Shure SM 58 mám dodnes, leží mi v šuplíku jako vzpomínka, a občas ho opráším, ale do ostrého provozu se už asi nepodívá, i kdyby šlo jenom o práci v domácím studiu, jenom o mizerné mluvené slovo. Teď už vím, že tam venku jsou lepší.<br />
<br />
No, a když mi ho teď nějaký zvukař strčí před pusu (Na co zase myslíte, čuňata? Myslím samozřejmě toho Shuráka) navíc ještě bouraný, s deformovanou mřížkou, a představí mi tento vrak jako Svatý Grál zpěvových mikrofonů, a posléze mi ještě tvrdí, že za nehoráznou zpětnou vazbu a nízkou hlasitost může můj efektový pedál od !TC Helicon!, který se mnou objel už přes 200 koncertů a nikdy nezazlobil, je jasné, že mě to trošku vykolejí. Stojí za mnou 23 let zkušeností, 23 let zkoušení a omylů.<br />
<br />
Narozdíl od některých zkostnatělých muzikantů a zvukařů, já jsem ochotný se ze svých omylů poučit a netlačit ostatním něco, co už dávno není pravda. A pokud někdy nezvládnu svoji práci a nedokážu někoho hezky nazvučit, tak přiznám chybu, přiznám že jsem to nezvládl a budu hledat nějaké náhradní řešení, aby byla kapela a hlavně posluchači spokojení, protože tak se to sluší a patří.</div>
Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-84513176472859560582017-05-20T21:49:00.000+02:002017-05-20T22:01:32.865+02:00Citroen C8 - rozebírání zadní prostřední sedačkyJednoho krásného dne se stalo, že se nám zasekl bezpečnostní pás, který je integrovaný v prostředním sedadle naší C8. Stejná věc se vám může stát i v Lancia Phedra, Peugeot 807 nebo Fiat Ulyssee. Chystali jsme se zrovna jet s dětmi na oběd a moje přítelkyně sedící vzadu s miminkem se tudíž neměla jak připoutat. Situaci tedy bylo potřeba vyřešit rychle.<br />
<div>
Začal jsem sedačku různě zkoumat a udělal jsem tu osudovou chybu, že jsem si ji sklapnul do polohy "stolek", abych ji mohl vyklopit a podívat se dolů na její spodní stranu na přitahovač pásu. To jsem neměl dělat. Nejenže jsem nic nezjistil, protože přitahovač je prakticky neproniknutelně uzavřený, ani pár dobře mířených ran klíčem na kola ho neumoudřilo, ale navíc se při sklapnutí sedačky pás ještě více přitáhl a sedačka už se potom nedala ani pořádně napřímit. Takže pokud se vám sekne pás, sedačku nesklapovat!</div>
<div>
Nevěděl jsem, co v té chvíli rychle udělat, takže jako poslední a radikální řešení mě napadlo pás prostě přeříznout, aby šla sedačka aspoň napřímit, a potom ji přesunout do nejzadnější řady, kde se dal použít normální bezpečnostní pás, který je tam v zadním sloupku.</div>
<div>
O několik dní později jsem po úmorném hledání a telefonování sehnal za 2 tisíce další takovou sedačku z vraku s tím, že ji buďto použiju celou anebo z ní vyoperuju přitahovač pásu a přesadím ho na naši porouchanou sedačku. Nová sedačka má sice pás bezvadně v pořádku, ale zase na ní nefunguje sklápění do polohy stolek. Takže pitva mě přece jenom neminula.</div>
<div>
Na netu neexistují žádné návody, na všemožných skupinách a Citroen klubech to snad nikdy nikdo nedělal, informace prostě nejsou. A do sedačky je problém se vůbec dostat, všechny plasty drží jako přibité, nikde žádné viditelné šrouby nebo spoje. Nezbylo, než se do rozborky pustit na vlastní pěst.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
<b>Sedačku si vyndáme z kolejnic, abychom si ji mohli podle potřeby otáčet.</b></div>
<div>
<br /></div>
<div>
Ná následující fotce ukazuji, jak na prostřední sedačce drží plastové bočnice:</div>
<div>
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgm8RMODUFpqlJeDV3e7Prg9_Mn0NDbFn4REUY0HA7PPROznxNxYd4sVlMUxoXreQhSj4jKw5PUCLQsUF1Uta8A_3NVF4xJeljTZvBIm9zdvS9bvid4fD1qGN3nXJVqMbZD5UVyjLIkq50/s1600/bocnice_sedaku.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="360" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgm8RMODUFpqlJeDV3e7Prg9_Mn0NDbFn4REUY0HA7PPROznxNxYd4sVlMUxoXreQhSj4jKw5PUCLQsUF1Uta8A_3NVF4xJeljTZvBIm9zdvS9bvid4fD1qGN3nXJVqMbZD5UVyjLIkq50/s640/bocnice_sedaku.jpg" width="640" /></a></div>
<div>
Oranžově označená místa na spodku bočnice se musí prostě hrubým násilím svléknout z kovové konstrukce sedačky. Hlavně opatrně, ať si plastové packy neutrháte. Vršek bočnice potom drží na plastových západkách, ke kterým je přístup jako k penězům. Je potřeba velký dlouhý plochý šroubovák s asi 1 cm širokým koncem, který musíte do konstrukce sedačky strčit tak jak ukazují dlouhé červené šipky. Čili jakoby ode dna sedačky nahoru. V této fázi je nejlepší mít sedačku otočenou dnem nahoru. Současně silně tlačte šroubovákem na západku a lehce odtahujte bočnici až povolí.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Úplně stejně povolí i druhá bočnice a v momentě, kdy máte dole obě, je už hračka vycvakat na dně sedačky všechny možné háčky na gumičkách a další spony na bocích, což vám dovolí svléknout ze sedačky sedák.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Potom je už relativně lehké vyháknout háčky na gumičkách, které také jistí polstr opěradla. Potom se dá polst trochu vyhrnout nahoru a uvnitř na pravé straně uvidíte páčku pro sklápění do polohy stolek a k němu vedoucí lanko. Na mé sedačce bohužel chybí nějaký mezikus, který lanko i páčku dřív spojoval, takže budu muset vymyslet nějaké provizorní řešení, např. pomocí dílků ze stavebnice Merkur, protože chybějící dílek stoprocentně samostatně není ke koupi a na opravu bych si tak musel koupit ještě další sedačku.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Dál jsem nepostoupil, protože pro účely mé opravy to takhle stačí. Plast na "zádech" sedačky, kde je plocha "stolku" a držáky na nápoje se mi nepodařilo nijak uvolnit, ani jsem při zevrubné prohlídce nenašel, kde by záda mohl být upevněná. Pokud někdo víte, dejte mi vědět.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Golet</div>
Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-63447739584440340502016-04-06T09:56:00.002+02:002016-04-06T09:57:25.883+02:00Astma a kočkyPo čtyřech letech veselého života s kočkami, po stovkách roztomilých momentů plných lásky i chvil, kdy mě kočky přivedly k zuřivosti, přišla osudová rána. Pomalu a plíživě začal nastupovat ranní kašel a dechové potíže. Nejprve jsem si myslel, že jsem to třeba jenom předchozího večera přehnal s elektronickou cigaretou, nebo že na mě jenom něco leze. Posléze už jsem se každého rána docela normálně dusil a bojoval o dech, naštěstí mě z toho vždy nějak dostalo pořádné nucené kašlání nebo inhalace horké osolené vody. Pořád mi ale nějak nedocházelo, že je možná něco špatně, a že bych s tím možná měl jít k doktorovi.<br />
Protože jsem po tatínkovi pořádný hypochondr, znám víc diagnóz než Dr. House, svůj stav sleduju líp než CIA, a nejspíš jsem měl místo anglistiky jít studovat medicínu, mám doma už delší dobu tlakoměr, pulsní oxymetr na prst a podobné lékařské serepetičky. Když jsem tedy zjistil, že mi při těchto ranních dušnostech padá nasycení krve kyslíkem skoro k 93% (zdravý člověk nejde pod 98%) bylo mi jasné, že mě výprava k doktorovi nemine.<br />
Vypravil jsem se tedy odpoledne po práci ke své obvodní lékařce, která si mě poslechla (moje lamentování i můj hrudník), vybavila mě "záchranným" inhalátorem Ventolin a odeslala mě na alergologii. Ventolin je taková ta kravina, kterou si vždycky v amerických filmech musí dýchnout neduživí šprti, když se musí vypořádat s něčím, co je děsí tak, že se z toho začnou dusit. Kvůli ztíženému dýchání jsem měl inhalátor předepsaný už i dříve, ale moje dřívější potíže s dýcháním se nakonec ukázaly být jenom psychického rázu (byly to průvodní jevy záchvatů paniky), takže jsem si tento inhalátor nikdy vpálit nemusel.<br />
Další den jsem dostavil na alergologii, kde mi udělali spirometrii, která ukázala, že zvládám 107% plicního výkonu normálního člověka mého věku a vzrůstu. Lepší spirometrii než normální člověk jsem už při dřívějších potížích míval, ale tenkrát jsem nadýchal 120%, takže je jasné, že se něco opravdu zhoršilo. Následně mě paní doktorka nechala dýchnout do přístroje Niox (tzv. FeNo test), který měří obsah oxidu dusnatého ve vzduchu vydechovaném z plic. Nejprve konstatovala, že mám svůj dech perfektně pod kontrolou, jak se na zpěváka sluší a patří, a hned po dokončení testu mě sundala zpátky na zem závěrem, že mám opravdu astma. Moje míra FeNo totiž dostoupila někam k 50 jednotkám, přičemž zdravý člověk má mít 30. Paní doktorka si ještě dovolila odbočku k tomu mému výkonu na spirometrii, který prý není nijak výjimečný. Nejzáludnější astmatici jsou prý hráči na dechové nástroje. V žertu prohlásila, že trumpetisti i uprostřed astmatického záchvatu s modrými rty nafoukají 150% spirometrii, čímž mi na tváři vykouzlila nefalšovaný úsměv.<br />
Takže co dál? Samozřejmě krevní testy na protilátky obvyklých domácích alergenů - kočka, morče, prach, roztoči, atd... Kočky to bohužel vedly na celé čáře - skórovaly v testu 5 bodů ze 7 možných. Verdikt alergoložky zněl jasně: "Zbavte se koček, a to co nejdříve, protože kočičí alergeny přetrvávají v bytě ještě asi půl roku." Nojo, jenže jak se můžete vzdát zvířete, které je s vámi od svých prvních dnů, které s vámi tráví celý svůj bdělý čas, které vás miluje tak, že si za vámi neustále chodí pro pusu na čelo a pro pohlazení? Jak se vzdát zvířete, které s vámi spí, které se za vámi dobývá i když sedíte na záchodě? Jak se vzdáte tvora, pro kterého jste jediný Bůh a středobod vesmíru, od kterého přichází všechno dobré?<br />
Odpověď je jasná, nejde to. Proto jsem taky hned druhý den stáhl všechny inzeráty a omluvil se případným zájemcům, protože vzdát se Tobiáše a Lucky, je jako se vzdát dětí. Oni opravdu nejsou takové ty normální prolhané kočky, které budou zpívat píseň toho, čí misky vylizují. Tobiáš s Luckou mě opravdu milují do té míry, až mě to někdy otravuje. Zatím je prostě pryč dát nedokážu. Uvidíme, jestli mě postupující astma donutí...Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-66816575128091426442015-03-13T00:44:00.001+01:002015-03-13T00:45:45.391+01:00Kočka a domácnost 4 - MazleníJak jsem už předeslal v předchozích dílech, člověk si užije s kočkou spoustu srandy, co se týče demolice bytu, vyměšování, destrukce bytových rostlin, a tak dále a tak dále. Abych ale pořád jenom neodrazoval případné zájemce o toto nesmírně čistotné a přítulné zvířátko, podíváme se dneska na oblast mazlení, což je právě to, kvůli čemu kočce klidně prominete sebehorší svinstvo.<br />
<br />
Ačkoliv majitelé psů často argumentují tím, že kočky jsou přelétavé štětky, které milují pokaždé toho, kdo je zrovna krmí, a nedokáží oddaně milovat jediného pána tak jako pes, moje zkušenosti prokazují spíše pravý opak. Obě naše kočky jsou bytové a nikdy se nedostanou ven dál než na balkon nebo na chodbu našeho činžáku, tudíž u nich odpadá toulání a jsou nám zcela oddané.<br />
<br />
Můj Tobiáš, kterého jsem si pořídil, když jsem byl ještě svobodný mládenec lokající život plnými doušky, byl až donedávna naprosto fixovaný na mě. V některém z minulých dílů jsem popisoval, že jsem ho zpočátku nechtěl pouštět do ložnice, abych nespal v chlupech. Tobiáš byl tehdy ještě dítě a byl na mě extrémně upnutý. Proto jsem se musel v ložnici zamykat a dávat si špunty do uší, jelikož kocour nehodlal v časných ranních hodinách upustit od urputné snahy dostat se za mnou. Zkoušel, jestli se dveře neotevřou na mňoukání, poté se ke mně pokoušel proškrábat a posléze se naučil sešlapovat kliku z desky blízkého stolu. O to vřelejší vždycky bylo ranní vítání, když jsem vytáhl špunty z uší, odemkl dveře a vyšel z pokoje. To se ode mně kocourek vždycky nehnul minimálně půl hodiny. Sedl jsem si k němu na podlahu a užíval si jeho věčné otírání doprovázené intenzivním předením a občasným šťastným mňouknutím. Vylezl mi vždycky do klína, opřel se mi předními packami o hrudník, natáhl se až k mému obličeji a "dal mi pusu". Kočky dávají pusu tak, že vás něžně šťouchnou temenem hlavy někam do obličeje. Zpočátku jsem tomu říkal, že mi dává hlavičku.<br />
<br />
Malá Lucie, kterou jsme si s přítelkyní pořídili teprve před půl rokem, naproti tomu toto gesto bůhvíproč vůbec nezná. Možná je rozdíl ve vyjadřovacích prostředcích mezi pohlavími, anebo ji to její maminka prostě nenaučila. Malá Lucka vám rovnou obtiskne svůj mokrý čenich na rty nebo na nos. To je taky svým způsobem hrozně roztomilé, akorát mi to přijde už trochu méně hygienické, i když pořád ne tak jako psí olizování obličeje (což je jeden z důvodů, proč nesnáším psy). Lucie je v přítulnosti celkově ještě extrémnější než Tobiáš. Myslel jsem si, že Tobiáš je velice otravný kocour, protože za mnou často chodí jako pes a nehne se mi od boku, dokud ho nezvednu do náručí a pořádně nepomazlím. Když pracuji, většinou vyskočí na desku stolu, párkrát se otočí kolem své osy jakoby si chtěl ušlapat místo na spaní a lehne si mi přes obě ruce, takže téměř nemůžu psát ani klikat.<br />
<br />
Lucka to trumfuje. Lehnout mi přes ruce chodí samozřejmě taky, ale jelikož je to malá holka a ne dospělý chlapák, má v rukávu mnohem větší zbraně. Například fígl typu "malé opuštěné kotě". To si takhle přijde z vedlejší místnosti, roztáhne zornice jako Kocour v botách ze Shreka a vydá tak žalostné zamňoukání, že srdce krvácí, kameny pláčou a maniakální vrazi zahazují motorové pily a jdou svým milým natrhat sedmikrásky. I kdybyste byli sebetvrdší tvrďák, prostě ji musíte zvednou, položit si ji do náruče bříškem nahoru a začít ji hladit.<br />
<br />
Čímž se dostáváme k další věci, kterou naše kočky dělají, navzdory všem chovatelům, kteří sveřepě tvrdí, že ji kočky nesnáší. Jde o ležení v náruči břichem nahoru. Nebo ležení na stehnech břichem nahoru tak, jako jste to možná mohli vidět v jedné reklamě na jedny nejmenované masové kapsičky pro kočky. Vyjde to nastejno. Lidé, kteří mají dům a pouští kočku "vyřádit" ven, se pravděpodobně nikdy nedočkají takové oddanosti a důvěry jako bytoví chovatelé. Naše bytové kočky nám věří natolik, že se bez váhání převracejí na záda a vystavují nám k drbání své zranitelné břicho.<br />
<br />
Zkrátka, bytové kočky jsou prostě mazlové, a pokud zrovna nespí nebo netrhají záclony na kusy, budou neustále vyžadovat vaši pozornost, ať už se budou chtít s vámi mazlit, vydupávat si drbání, anebo prostě budou chtít jenom klidně ležet někde poblíž vás a hřát se vaším tělesným teplem. Tato přítulnost se velmi výrazně projevuje i v noci a někomu by to mohlo přijít až nepříjemné.<br />
<br />
Vědci obecně tvrdí, že kočky jsou nejaktivnější za soumraku a za úsvitu, kdy loví. Ani toto není u našich bytových koček pravda. Kočky beze zbytku převzaly náš denní, nebo spíš noční, rytmus. Když byl Tobiáš malý, vydržel lítat a řádit celou noc, neuvěřitelně vytrvale škrábal na dveře pokoje našich dětí, čímž mě nakonec donutil k tak zoufalým krokům jako spát v sedě u dveří dětského pokoje s rákoskou v ruce. A i potom si troufl mě normálně přelézt a začít se zase dobývat do děcáku. Než jsem se stihl probrat, byl okamžitě pryč a tou rákoskou jsem ho samozřejmě netrefil. Jakmile ale dospěl, začal spát celou noc v kuse a budit se jenom asi hodinu před námi. V určitém ohledu je kočka srovnatelná s nemluvnětem. První rok se prostě nevyspíte, ačkoliv před kotětem se aspoň můžete beztrestně někam zamknout a zacpat si uši. Jak jsem ale řekl, po prvním roce života se Tobiáš hodně umoudřil a dokonce tento režim nějakým zvláštním způsobem dokázal vnutit i malé Lucce. Lucka, i když je ještě malá a chtěla by patrně celé noci řádit, to prostě nedělá. Asi jí Tobiáš kočičí řečí domluvil, že když spí páni, měly by kočky spát taky.<br />
<br />
Tím se dostáváme k tomu, že naše kočky chtějí většinou spát s námi a hřát nás. Tohle je na škále roztomilosti hodně vysoko, ale může to být i hodně nepohodlné. Když naše kočky spí samy, většinou vyhledávají rovnou plochu jako desku stolu, víko peřináče nebo kartonovou krabici, jinými slovy z vysoka se vykašlaly na všechny možné pelíšky, které jsme pro ně koupili. Když ale spí s námi bůhvíproč vyhledávají prohlubně. No a na posteli, kde ležíte zakrytí peřinou většinou vznikne prohlubeň mezi vašima nohama nebo mezi rukou a tělem a podobně. V praxi to vypadá tak, že potom prostě nemůžete rozumně měnit polohu, aniž byste kočku "vystřelili" z postele. Ráno z toho bývají bolesti zad, nevyspalost, křeče v nohách a podobně. Co bychom pro své miláčky neudělali, že? Když oni jsou tak sladcí, když spí po vašem boku..., že?<br />
<br />
Zkrátka pokud si pořídíte kočku, poznáte sami. Oni milují vás a dávají vám to naprosto upřímně najevo i ve chvílích, kdy jste třeba vytočení a o žádnou pozornost nestojíte. A vy milujete jejich něžnosti tak, že je necháte vedle sebe vrnět v noci i za cenu toho, že ráno budete křupat jako Dracula, který se právě vztyčil ze své rakve.<br />
<br />
Takže kočkám zdar, Váš Golet.Unknownnoreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-35330000651489550362015-01-17T22:46:00.000+01:002015-01-17T22:46:06.473+01:00Kočka a domácnost 3 - vyměšováníDnes bych rád navázal na předchozí díly mého "kočičího" seriálu dílem, který se bude věnovat různým radostným věcem spojeným s nejrůznějšími tělesnými výměšky kočkek.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
Za prvé bych rád vyvrátil populární mýtus, že kočky smrdí - není to pravda. Kočka je zvíře nanejvýš čistotné a pokud jde o kočku čistě bytovou, která se nemůže ušpinit venku, je její tělesný pach dokonce příjemný. Když zaboříte nos kočce do kožíšku a nadechnete se (pozor alergici - tohle raději nezkoušejte), ucítíte příjemnou hřejivou vůni, která připomíná čisté ložní prádlo nebo čerstvě vykoupané dítě.<br />
<br /></div>
<div>
Bohužel, jako všechno živé, i kočka má metabolismus, a ten nevyhnutelně tvoří odpadní produkty. A jak známo, odpad většinou nevoní zrovna po fialkách. Bez ohledu na to, jaké použijete stelivo do kočičího záchodu, pár minut po tom, co kočka vykoná velkou potřebu, se bude kolem záchodu vznášet opar nevábných senzorických vlastností. Ovšem pokud máte třeba v rodině někoho, kdo holduje olomouckým syrečkům s cibulí a pivu, a který se při potřebě občas zapomene zavřít na záchodě, jste na kočku v podstatě připraveni. Kočičí výkaly opravdu nesmrdí o moc hůř než lidské a cítit jsou jenom proto, že kočka nevykonává potřebu v uzavřené místnůstce, kterou za oním účelem používáme my. Co se týká moči, tu většinou dokáže stelivo pohltit naprosto efektivně, takže to že byla kočka čůrat, většinou vůbec nepoznáte.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Používání kočičího záchodu je tedy vlastně velice bezproblémové a je to určitě taky jeden z důvodů, proč u mě vítězí kočky nad psy. Rozhodně by se mi chtělo vstávat třeba v 5:30 ráno a v zombifikovaném stavu se ploužit mrazivým svítáním se psem nadšeně pobíhajícím kolem a ochcávajícím každý roh, o sběru jeho "výtvorů" do pytlíčku ani nemluvě. Kočičí záchodek stačí jednou denně projet děrovanou lopatkou, která zachytí výkaly a shluky steliva slepeného močí, a hodit je do koše. Nepoužité stelivo prostě dírami v lopatce propadne a je připraveno na další den.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Problémy ale nastávají, pokud máte (jako já), kočku s obsesivně-kompulzivní poruchou neboli OCD. Tobiáš si z neznámého důvodu vyvinul záchodový rituál, který působí neuvěřitelný hluk. Pramení to nejspíše z vrozené čistotnosti kočičího pokolení. Kočka je totiž přirozenými instinkty nucena pečlivě odstranit jakékoliv "výtvory" a pachy, které za sebou zanechá, takže po sobě každou vykonanou potřebu pečlivě zahrabává stelivem, aby to nebylo vidět ani cítit. A jelikož stelivo trochu práší a ulpívá na tlapkách, má potom kočka tendenci si ty tlapky někde utřít. Tobiáš si tedy po každém zahrabání vehementně otírá tlapky o plastový kryt kočičího záchodu (rozuměj - o tu boudu) - každou tlapku minimálně 20x, takže si asi dovedete představit, jaký brajgl způsobí minutu a půl drnčící plast ve 3 hodiny ráno, když se zrovna snažíte nevědět o světě... Nepomohlo ani, když jsem mu před záchod umístil rohožku. Ano, tlapy si na závěr utře i o ni, ale hlučné packování o kryt ho to neodnaučilo. Někdy, když se dostane do pořádně čistoty-milovné nálady, otírá si tlapy i o zeď vedle záchodu. S vytaženými drápy. Na zdi je tapeta. Tedy spíš už tam není. Naproti tomu naše druhá kočka, malá Lucie, si tlapky utírá vzorně a tiše o rohožku.<br />
<br />
Hlučnost na toaletě ale není to nejhorší, co si na vás může vaše kočka nachystat. Kočky velice rády žerou dlouhé hadovité předměty, například nitě nebo dlouhé ženské vlasy. Předmět většinou projde trávícím traktem bez toho, že by způsobil kočce nějakou újmu na zdraví, bohužel ale způsobí újmu na duševním zdraví vám. Když kočka posedlá čistotou na záchodě zjistí, že jí u řitního otvoru visí bobek na niti, začne panikařit. Vyběhne ze záchodu a snaží se visící výkal otřít o podlahu, o stěny, no vůbec všude. Když se jí ho konečně podaří dostat dál od své úzkostlivě opečovávané srsti, pokusí se ho zahrabat. Do podlahy. Nedovedete si představit to nadělení. Po takovéto příhodě naše předsíň vypadala jako by někdo nechal vybuchnout použitou dětskou plínku. Vytírání podlahy v předsíni v 6 ráno a následné koupání kocourova zaneřáděného "otvoru" a tlapek je ohromně zábavné. Štěstí, že nemáme koberec.<br />
<br />
S močením naštěstí žádný problém nemáme, i když jsem četl příběhy různých lidí, jejichž kočky chodily močit například do vany nebo umyvadla. V jejich případě byl ale problém v tom, že čistili kočkám toaletu jenom jednou za několik dní. Čistotné kočky potom logicky chodily jinam, aby nemusely do zaneřáděné toalety.<br />
<br />
Zvracení jsem již naťuknul v předchozích dílech, takže se o něm nebudu moc rozepisovat. V zásadě platí pouze jedno pravidlo - "Když blít, tak na koberec." Kočka si velice ráda pochutná na pokojových rostlinách, které ale nedokáže její žaludek strávit, takže je nejpozději do pár desítek minut vyzvrací spolu s veškerým nedávno pozřeným krmením a nějakou tou koulí chlupů, které se jí usazují v žaludku při olizování srsti. Četl jsem i spoustu článků o tom, že kočky zvracejí koule chlupů (trichobezoáry) docela pravidelně, ale nejspíš se to týká jenom dlouhosrstých plemen, protože naše kočky zvracejí tak maximálně jednou za půl roku a vždy je to po požití něčeho nestravitelného.<br />
<br />
Posledním nepříjemným výměškem, s kterým se kočka může vytasit, je značkování. Teritoriální pachové značky jsou u koček znakem pohlavní dospělosti. Toto chování se vyskytuje převážně u kocourů, ale nevyhýbá se ani kočkám. Kočka si nástřikem vysoce smradlavé moči označuje své výsostné území a oznamuje svou připravenost k páření. Občas také tímto způsobem prohlásí za svoje něco, co je spojeno s pachem "jejího" člověka, tzn. hodí vám značku do postele nebo do bot. Jde o opravdu nelibý zápach a velice těžko se odstraňuje. Naštěstí značkování v naprosté většině případů ustane po kastraci.<br />
<br />
Ačkoliv po přečtení tohoto článku by se mohlo zdát, že pořídit si kočku je naprosté šílenství, věřte, že všechny nechutnosti vám kočka bohatě vynahradí svou oddanou láskou a roztomilostí.<br />
<br /></div>
Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-90613511331736317352014-06-18T21:45:00.001+02:002014-06-18T21:45:48.513+02:00Golet v Londýně - den 2 - toulky centremVelká metropole jako Londýn má jedno neuvěřitelně velké plus - dokonale vymakanou dopravní infrastrukturu. Z našeho "balíkova" jsme všichni zvyklí, že nejdokonalejší způsob dopravy po městě je osobní auto, taxík, nebo naše vlastní nohy (v závislosti na vzdálenosti, případně na zkonzumovaném alkoholu). Není divu, když tu autobusy jezdí tak po půl hodině. Velkoměsto to je ale jiné kafe. Z autobusové zastávky před hotelem odjížděl autobus ke stanici metra skoro každých pět minut a metro do centra jelo snad po dvou minutách. Navíc díky hustotě zastávek a počtu linek londýnského metra není problém dostat se prakticky kamkoliv ve městě do hodiny.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
Po nezbytné ranní rutině, kterou jsem obohatil o mazlení s hotelovým kocourem Thomasem, který "bydlí" na zahradě hotelu, jsme tedy už před desátou ráno vystupovali z metra na zastávce Tower Hill. Okamžitě jsem začal žhavit zrcadlovku a nezahálel ani foťák na mobilu, abychom se hned večer mohli s něčím vytasit na "fejsu". První na ráně byl londýnský Tower, kolem kterého jsem prošli na Tower Bridge. Došli jsme do poloviny mostu a vyfotili si místo, kde se most otvírá. Potom jsme se vrátili zpátky na severní břeh Temže a pokračovali podél břehu na západ, kde se nám naskytly další pohledy na Tower. Pak jsem dokráčeli k Monumentu, z jehož vrcholu, jak nám sliboval Hans, jsou monumentální rozhledy, ale když jsme viděli, že vstupné stouplo už na monumentálních dvacet babek, tak jsme si to lezení do schodů rozmysleli.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Pokračovali jsme po London Bridge na jižní břeh, kde jsme prošli kolem muzea vězeňství The Clink (Clink byla kdysi nejstarší londýnská basa, ještě před Towerem) a Shakespearova divadla The Globe. Potom jsme to přes Millenium bridge (to je taková ta divná pěší lávka, nad kterou přelétají Smrtijedi v šestém nebo sedmém?? Harry Potterovi) vzali zase na severní břeh k St. Paul's Cathedral a pokračovali do Fleet Street, protože Hans byl posedlý myšlenkou, že je tam někde skutečně starý londýnský pub, kde si dáme pravé anglické pivo. Znal dokonce číslo domu, kde to má být. Přesto jsme pub nenašli a museli vzít za vděk blízkým McDonaldem.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Pro všechny, kteří netrpí odporem k fastfoodu a snaží se vyžít ve světě co nejlevněji, je McDonald's jasná volba. Snaží se totiž všude po světě udržovat víceméně stejné ceny (v rámci možností). Např. cheeseburger stojí u nás 25 korun, v Anglii stojí 0,99 libry (asi 33 korun) a v USA je dokonce levnější než u nás, protože stojí 0,99 dolaru (asi 20 korun). Takže můj tradiční McDonaldovský oběd - 2 cheesy a malá cola - mě stál skoro stejně jako u nás doma.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Po jídle jsme se rozdělili, jelikož Hans byl naprosto odhodlaný vylézt nahoru do kupole katedrály sv. Pavla a my s Tomášem jsme měli na 13. hodinu rezervované lístky na obří ruské kolo zvané Londýnské Oko.<br />
<br />
Pokračovali jsme po severním břehu Temže k Embankment, kde jsme přešli na jižní břeh k Oku. Následoval šok, když jsme spatřili délku fronty, kterou budeme muset vytrpět. Tomáš mě chlácholil, že podle ohlasů na webu se průměrná čekací doba pohybuje pouze něco kolem 35 minut. Nakonec jsme opravdu čekali asi 40 minut.<br />
<br />
Zde musím podotknout, že v Anglii, stejně jako všude jinde v civilizovaném světě mají fronty cik-cak a opravdu dokonale zmáknuté pomocí sloupků a <a href="http://iomniscient.com/yong/specialproducts/iqqueue_1.jpg" target="_blank">páskových bariér</a>. K nám bohužel ještě tato skvělá vymoženost nedorazila, takže máme fronty dlouhé a rovné.<br />
<br />
Z Oka se nám otevřely naprosto fenomenální výhledy na parlament a Big Ben, všechny možné i nemožné mrakodrapy, nádraží Charing Cross, a vůbec. Kabiny Oka jsou klimatizované a na zábradlí kolem prosklených stěn jsou upevněné tablety Samsung Galaxy Tab, na kterých si můžete posunovat panoramatický snímek s popisy, takže víte, na co zrovna koukáte. Uprostřed je je prostorná lavice, kde se můžete posadit a kochat se, pokud tedy najdete volný průhled mezi lidmi, kteří se všichni cpou k proskleným stěnám a fotí jako o život.<br />
<br />
Po tomto skvělém zážitku jsme se znovu sešli s Hansem, a jelikož hlavně na mě dolehla únava z dlouhého chození, na které nejsem už dávno zvyklý (naposledy jsem se výhradně pěšmo přesunoval ještě v Brně na vysoké škole), zavelel jsem zahučet do nejbližší stanice metra a nadále se posunovat po městě "krtkem".<br />
<br />
Vystoupili jsme na Trafalgar Square a nafotili si Nelsonův sloup a absurdního <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Hahn/Cock" target="_blank">Modrého kohouta</a>. Na Trafalgaru jsou totiž čtyři piedestaly se sochami. Tři z nich jsou obsazené sochami vladařů a generálů. Čtvrtý měl nést jezdeckou sochu Williama IV, ale ta nebyla kvůli nedostatku peněz nikdy dokončena. Prázdný piedestal tedy hostí různé umělecké instalace a tento rok je to právě Kohout.<br />
<br />
Pak jsme přejeli na Piccadilly Circus a podívali se na známou reklamní stěnu. Potom jsme vyrazili pěšky do čínské čtvrti a obdivovali krásné asijské restaurace a trhovecké stánky s neuvěřitelnou spoustou kravin a upomínkových předmětů. Nakonec únava zvítězila a tak jsme opět fárali do metra. Další zastávka Camden Town.<br />
<br />
Camden Town je jiná planeta. Je to čtvrť trhů, barů, sídlo spousty umělců a bohémů. Narazíte tady snad na všechny městské subkultury od punkerů po rastafariány. Hlavní camdenská ulice je doslova obsypaná stánkaři a obchůdky, všude na vás mrkají okénka asijských fastfoodů, odevšad je slyšet hudba a halas. Nějaký černý rapper mi narazil na uši svoje sluchátka od mobilu a pustil mi docela dobrý černý rap s tím, že svoje album mi prodá za libovolný "rozumný" příspěvek. Nevěděl jsem, co považuje za rozumné a s díky jsem odmítl. Prošli jsme si trhy, nasávali atmosféru ulice a bohémství. Malíři a sprejeři prodávali své obrazy a asijci k nám natahovali vidličky s ochutnávkou svých kulinářských výtvorů: "Zadalmo! Ty ochutnat, a dyš doblý tak já udělat doblou cena."<br />
<br />
Nakonec jsme došli ke kanálu Regent's canal, který mimo jiné protéká i Regent's Parkem. V Camdenu jsou stará zdymadla, kterými lodě na kanálu překonávají převýšení. U jednoho z nich je vyhlášená hospoda Lock 17 (Zdymadlo 17) a tam jsme zakotvili na pivko po náročném dni. Normálně nikdy nepozřu alkohol před večeří, ale tady jsem se nechal ukecat a když kluci objednávku australského Foster's ještě dvakrát otočili, začínal jsem být nalačno celkem slušně na plech. Nakonec kluci vyslyšeli mé nouzové volání, že takhle to nemůže pokračovat, jinak nedojedu na hotel, a zvedli jsme se k odchodu. Potom jsme do sebe u stanice metra natlačili na stojáka každý jednu misku nějakého asijského kuřete s nudlemi (přičemž jsem si v opilosti pokecal bílou mikinu barbecue omáčkou) a sedli na metro na King's Cross.<br />
<br />
Už cestou se pivo přihlásilo o slovo a tak jsme na "dvojnádraží" King's Cross/St. Pancras na záchodky téměř běželi. Potom malý nákup sandwichů k snídani a další metro "domů". U naší osvědčené bulharky ve večerce jsme se zásobili plechovkovým Budweiserem a celý den uzavřeli poklidným dopitím na zahrádce hotelu.<br />
<br />
V příštím díle se podíváme na jih, k moři do Brightonu.</div>
Unknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-6093923291750209702014-06-08T22:04:00.000+02:002014-06-08T22:04:12.522+02:00Golet v Londýně - den 1Dne 29. května 2014 nadešel "den D" a já se konečně dočkal dlouho plánovaného výletu s kamarády do Anglie. Všechno bylo dopředu zajištěné a zaplacené po internetu. Jakožto správní baťůžkáři jsme se vykašlali na všechny cestovky s jejich nabídkou Eurovíkendů a tak podobně, a prostě si objednali nejlevnější letenky u RyanAiru, zamluvili si pokoje v budgetovém hotýlku, zakoupili miniaturní letecké kufry (největší, které RyanAir vezme bez příplatku na palubu) a vyrazili. Jel jsem s osvědčenými kumpány, kteří nezkazí žádnou srandu - s Tomášem a Hansem.<br />
<br />
Na letiště do Brna nás dopravil Tomášův táta a už sama cesta byla adrenalinový zážitek, protože dálnice D1 stála hned na několika místech, takže jsme valnou část cesty absolvovali po okreskách, které byly také zacpané auty, která se snažila vyhnout ucpané dálnici. Nakonec jsme na letiště dorazili včas a začali si organizovat věci před bezpečnostní kontrolou. Jelikož jsem již od rána trpěl cestovní nervózou, která si vyžádala hned několik návštěv záchodu, nezklamal jsem ani na letišti a okamžitě po příjezdu zapadl na toaletu. To jsem bohužel netušil, jaké nám tím způsobím nepříjemnosti. RyanAir v Brně totiž bere na palubu jenom 90 kufrů a všechny přebývající bez poplatku uloží do zavazadlového prostoru letadla, takže na ně potom po příletu musíte čekat u pásu. Moje návštěva toalety mi sice velice pomohla, ale způsobila, že jsme limit prvních 90 zkontrolovaných prošvihli asi jenom o 5 lidí. Kluci nebyli dvakrát nadšení, jelikož jsme museli z kufrů vytahat všechny věci, které jsme chtěli mít za letu u sebe jako čtivo, svačinky, foťáky apod. Dlužno podotknout, že jsem do kontrolovaného pásma bez problémů pronesl i svůj oblíbený švýcarský armádní kapesní nožík Victorinox s otvíráky a vývrtkou, protože jsem paní u rentgenu přesvědčil, že nože s čepelí do délky 6 cm, která se nedá v otevřené poloze zajistit, jsou schválené. RyanAir to opravdu takhle uvádí na svém webu s pokyny pro cestující, takže jsem si byl jistý, že mi švýcarák projde. Správně tušíte, že na zpáteční cestě to bude mít dohru. Větší problémy měl Hans, který musel u detekčního rámu sundat i boty, protože se obsluze asi zdálo, že tam ukrývá nukleární bombu :-)<br />
<br />
Když jsme se tedy konečně ocitli v kontrolovaném prostoru letiště a čas odletu se blížil, došlo nám, že letadlo má na příletu nejspíš zpoždění. RyanAir je proslulý svými ultrakrátkými "turnaroundy" (rozuměj přestávkami při přistání), které většinou trvají do 30 minut. Za dobu turnaroundu se musí stihnout natankovat palivo, zkontrolovat letadlo, vynést odpadky, vypustit záchod, doplnit voda a občerstvení, vyčistit případné blití od méně stabilních pasažérů a tak podobně. A když letadlo přiletí pozdě, doba potřebná na turnaround se musí zkrátit, aby se odletělo včas. Nakonec to naštěstí nebylo vůbec nijak znát. Letadlo bylo celkem čisté, nepoblité, a jelikož jsem ještě naživu, bylo asi i dobře natankované a prohlédnuté. <br />
<br />
Boeing 737 RyanAiru má opravdu málo místa na nohy, sedačky jsou tam prakticky hned za sebou a nedají se sklápět. Je tady znát snaha levné aerolinky zůstat levná. Do létající plechovky od Coly se zkrátka musí nacpat co nejvíce živé hmoty, aby byla přeprava co nejlevnější. Je to víc linkový autobus s křídly než letadlo. Nakonec jsme se ale usadili a následovala klasika v podobě bezpečnostní instruktáže v podání skvadry teplých stewardů, kterou nikdo nesleduje, rolování na plochu a potom brutální zrychlení po ranveji, které vám zatlačí oční bulvy až někam do hloubi mozku. Netrvalo dlouho a byli jsme v neproniknutelném šedém mraku a asi po deseti minutách jsme vypluli nad něj a ocitli se v říši věčného slunečního svitu a vždy modrého nebe.<br />
<br />
Celý let jsme strávili v příjemné konverzaci, bylo nám nabídnuto občerstvení a nápoje, následované nabídkou stíracích losů, bezcelních parfémů a tvrdého alkoholu. Nakonec se nám otevřely fenomenální pohledy na vysoké stěny mraků nad Anglií a po chvíli už začal pilot točit letadlo na přistání ve Stansteadu. Tyhle momenty jsou na celém letu nejlepší, když tedy sedíte u okna. Zdá se vám, že letadlo už nemá prakticky žádnou rychlost, že jenom tak stojí ve vzduchu na křídle. Hledíte v úžasu dolů na pole a vesničky, a říkáte si, že by stačilo otevřít okénko a plivnout někomu přímo na hlavu. Po přibližovacím manévru přišlo ladné přistání následované potleskem. Nevím proč. V letadlech "dospělých" aerolinek jako Delta nebo KLM se tleská jenom po velice turbulentním letu, kdy ze sebe pilot vydá všechno, aby uchránil pasažéry. Nevím proč lidi tleskají "autobusákovi", který tu trasu letěl už stokrát a k úspěchu celé mise mu stačí zapnout autopilota a dát si kafe.<br />
<br />
Následovala doprava podzemním vláčkem od terminálu do letištní haly, pasová kontrola, kdy Tomáš neprošel skenovacím automatem, ačkoliv si byl na pasové fotografii paradoxně mnohem podobnější než my druzí dva, a musel předložit pas lidské obsluze. Pak jsme se s kolečkovými kufry dokodrcali na autobusový terminál a vystáli si asi dvacetiminutovou frontu na náš autobus, který jsme měli zabookovaný dopředu přes internet. Potom jsme skoro hodinu seděli v autobuse, který nás posléze vyplivl v centru Londýna před nádražím na Liverpool Street. Hans se opět zhostil role našeho průvodce, jelikož už má s Londýnem několikanásobnou zkušenost. Prvně jsme ale zahučeli do nejbližšího KFC, kde všechny obsluhující byly Indky, které jsou v Londýně asi teprve pár dní, jelikož jim vůbec nebylo rozumět anglicky. Kdo se někdy bavil s Indem, který se pokouší mluvit anglicky, mi potvrdí, že to s Angličtinou nemá mnoho společného.<br />
<br />
Nakonec jsme se ocitli pod zemí ve stanici metra a Hans nás navedl na nástupiště. Věděl na jakou linku nasednout, ale nebyl si jist, jestli stojíme na nástupišti pro správný směr. Jakmile jsme nastoupili do vlaku, uvědomil si, že pojedeme opravdu špatným směrem, zavelel nám vystoupit a hbitě vyskočil z vozu. Bohužel se dveře okamžitě po jeho skoku zavřely a my jsme s Tomem zůstali uvězněni v rozjíždějící se soupravě a museli jsme absolvovat jednu stanici špatným směrem. Nakonec jsme se ale v pořádku shledali, a pokračovali správným směrem na King's Cross, kde jsem přesedli na Picadilly Line a vyjeli na sever na stanici Manor House.<br />
<br />
Na Manor House jsme ve večerce nakoupili jídlo a pivo a pak nám Hans dopřál další přehmat v podobě patnáctiminutové vycházky s igelitkami plnými piva a kolečkovými kufry v závěsu. Druhý den ráno jsme zjistili, že se cesta od stanice metra dá absolvovat asi za tři minuty autobusem, který jezdí každých pět minut.<br />
<br />
Nakonec jsme tedy úspěšně dorazili do hotelu/hostelu Amhurst a dočkali se vřelého přijetí, i když už bylo snad po desáté večer a oficiální check-in je do devíti. Zapadli jsme na pokoj, otevřeli pivka, pustili televizi a konečně si mohli vydechnout a těšit se na dobrodružství v nadcházejících dnech. Před půlnocí jsem už byli v peřinách a spokojeně chrápali.Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-40899677570917882502014-05-12T20:47:00.002+02:002014-05-12T20:47:15.852+02:00Kočka a domácnost<b>2. Kočka v bytě = spousta srandy</b><br />
Dostáváme se k druhému dílu mých kočičích mouder. Sdílení domácnosti s dospělým člověkem většinou zdrojem humorných situací nebývá, maximálně občas hodí kelímek od jogurtu do dřezu a lžičku do odpadků, občas si ukopne malíček o skříň, nebo se uhodí do hlavy o otevřená dvířka kuchyňské linky. Efektnější bývá soužití s dětmi, které se občas dovedou neuvěřitelně zaprasit od hlavy až k patě, pomalují stěny, zahrají si fotbal s neocenitelnou vázou z dynastie Ming a tak podobně.<br />
Pokud se chcete ale opravdu královsky zabavit nebo naopak královsky vykvasit, zvolte si za spolubydlícího kočku. Kočka je neocenitelným zdrojem skopičin k popukání i obsesivně-destruktivního chování, z kterého vám praskne žilka v mozku. Když byl se mnou malý Tobiášek teprve nějaký ten týden, stále ještě intenzivně zkoumal, co všechno si v bytě může dovolit. Chodil mi prakticky pořád u nohy jako dobře vycvičený pes. Nebylo to ovšem kvůli poslušnosti, ale proto, že čekal na příležitost, až otevřu nějaké dveře nebo skříň, aby tam mohl okamžitě vtrhnout. <i>Kočky naprosto nesnášejí, když někam nemůžou</i>, takže pokud se například zavřete v chodbě, abyste tam mohli v klidu a bez nadměrné kočičí asistence vytřít podlahu, čekejte intenzivní škrábání na dveře, srdceryvné mňoukání, nad kterým by se i kámen ustrnul, skoky na kliku a tak podobně.<br />
Když jsem šel zvenčí domů, musel jsem vždycky do mezery ve dveřích okamžitě narvat nohu jako podomní nabízeč mobilních tarifů, jinak kocour okamžitě "protekl" škvírkou na chodbu a zmizel ve vyšších patrech domu. Stejně tak intenzivní hlídání jsem musel začít praktikovat na balkoně při kouření. Měl jsem naštěstí šprušle zábradlí propletené tlustou polypropylenovou plachtou, aby na mě nebylo zezdola vidět, ale kocour se s tímto omezením výhledu nehodlal smířit. Pravidelně nakukoval mezerou po boku plachty a několikrát jsem ho dokonce musel fackou srazit ze zábradlí zpátky do balkonu, aby nepřepadl ven. Představte si, že si jen tak stojíte vyvalení přes zábradlí a v klidu kouříte, přičemž vám najednou něco mňoukne do ucha. Třetí patro je prý pro kočky smrtelné. Údajně nedokážou z této výšky zaujmout tzv. uvolněnou polohu (viz. vakoveverka) a snížit tak svoji pádovou rychlost.<br />
Když byl Tobiáš malý, byl jsem rozhodnut, že mi nikdy nepůjde do postele, protože jsem nechtěl spát v chlupech, a tak jsem se v ložnici na noc zavíral. Kocour se ale ukázal jako myslitel. Nejprve mě začal pravidelně budit za svítání (asi ve 4:30) škrábáním na dveře a srdceryvným pláčem. Když jsem se nenechal obměkčit, přešel na pokusy o stisknutí kliky. Když se mu to nedařilo skokem ze země, napadlo ho po židli vylézt na počítačový stůl a z něj už se pouze maličko natáhnout, a na kliku šlápnout. Začal jsem se v pokoji na noc zamykat a dávat si špunty do uší.<br />
Jednou mi Tobiášek připravil neuvěřitelný záchvat smíchu, když se rozhodl prozkoumat odpadkový koš. Koš byl naštěstí prázdný a byl v něm jenom plastový pytlík od rohlíků, takový ten s ušima. Napjatě jsem pozoroval, jak se kocour noří přední polovinou těla do hlubin odpadkového koše, aby vzápětí absurdní rychlostí vycouval ven, akceleroval na rychlost světla a zmizel v obývacím pokoji, přičemž strašně šustil. Nejprve mi nedošlo o co jde. Až po chvíli, když jsem ho asi dvě minuty pozoroval, jak lítá kolem obýváku po stěnách jako nejlepší parkouristi, uvědomil jsem si, že jak vlezl do koše, navléklo se mu ucho igeliťáku kolem pasu, což u něj vyústilo v záchvat paniky. Když se asi po pěti minutách uklidnil, a slezl ze stropu, mohl jsem z něho pytel konečně svléknout. Výrobní náklady igeliťáku - 5 haléřů, záchvat smíchu - k nezaplacení.<br />
<br />
No a příště se můžete těšit na obzvláště pikantní epizodu o vyměšování a hygieně :-)Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-28318121134894654492014-05-08T23:48:00.001+02:002014-05-08T23:56:37.664+02:00Kočka a kytkyJsem si vědom toho, že článků různých samozvaných zaklínačů koček a kočičích behavioristů jsou plné internety, stejně jako určitě síť přetéká příspěvky "kočičích" bloggerů. Přesto neodolám a budu v budoucnosti publikovat sérii článků o kočkách (lépe řečeno o mém kocourovi) a jejich mnohdy šíleném chování.<br />
<br />
Zrzavého kocoura Tobiáše jsem si pořídil před dvěma lety a bylo to moje "vymodlené dítě". Moje bývalá přítelkyně byla zásadně proti a chování kočky v činžákovém bytě se v jejích očích rovnalo týrání zvířat. Když nakonec náš vztah dospěl ke konci, mimo jiné i vinou mých zdravotních problémů, nestálo už nic v cestě tomu, aby se mým spolubydlícím stal chlupatý mazlíček.<br />
<br />
Tobiáš byl rozkošné malé koťátko, ale dlouho mu to nevydrželo. Brzy se z něj stal bláznivý a divoký výrostek, a já jsem se mnohokrát trápil, že jsem jako jeho "otec" selhal ve výchově. Naštěstí jsem si přečetl pár článků a došel jsem k závěru, že se můj mazlík vyvíjí naprosto normálně. Následovat budou různá "moudra", která jsem soužitím s kočkou načerpal:<br />
<br />
<b>1. Kočka + kytky = průser</b><br />
První, co u mě doma došlo úhony, byly kytky. Asi třetí den, co byl malý Tobiášek u mě doma, jsem si večer vyrazil na pivo. Po návratu domů na mě kocourek čekal v předsíni a tvářil se, no, provinile. Když jsem se svlékl a vklouzl do domácích pantoflí, zamířil jsem do kuchyně připravit si nějakou opileckou půlnoční svačinu. V kuchyni na mě čekalo překvapení. Tři květináče s mými malolistými fikusy (ficus benjamina), které jsem se chystal upravit jako bonsaje, ležely na zemi. Rostliny byly pádem z parapetu na zem vyražené z květináčů a hlína byla doslova všude.<br />
Zmocnil se mě hněv, nebohého kocoura jsem za kůži na hřbetě přivlekl do kuchyně, nacpal mu čumák do fikusu a párkrát ho pořádně vzal přes zadek stočenými novinami. Neobešlo se to bez naříkání a schovávání v koupelně pod vanou. Kocour se mnou skoro den "nemluvil", ale fikusy potom už nikdy neshodil.<br />
Horší to bylo s dracenou v obýváku. Kocour se jí pravidelně zmocňoval, okusoval listy, a ty potom pravidelně zvracel na koberec, protože jsou pro něho nestravitelné. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že nemusí blít na ten jediný koberec, co mám v bytě, a že 3 další místnosti mají linoleum, na kterém by mi nějaké to blití rozhodně nevadilo. Nepochopil. Kočičí logika velí: Když blít, tak jedině na koberec. Nakonec jsem dracenu přestěhoval na jediné místo v bytě, kam se kocour neuměl dostat - na horní skříňky kuchyňské linky.<br />
Od té doby jsme žili v relativním klidu, dokonce jsem začal pro kocourka na balkóně pěstovat pažitku, na kterou si chodil vždycky když jsem šel kouřit. Z pažitky naštěstí nezvracel. Taky mu velice chutnalo jarní osení, které se prodává jako velikonoční dekorace, a i to dokázal evidentně strávit. Takže pokud vám jde kočka po pokojových rostlinách, dejte jí vedle misky se žrádlem květináč s pažitkou nebo mladým obilím, a věřte, že od té doby nechá kytky na pokoji, protože bude "mít vlastní salátový bar přímo ve své jídelně".Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-87355309052097942682013-08-22T20:00:00.000+02:002013-08-22T20:00:04.846+02:00Češi v Chorvatsku aneb Homolkovi stále existujíNení tomu dlouho, co jsem se s přítelkyní Míšou a jejími dvěma dětmi vrátil z dovolené v chorvatské Baška Vodě. Letovisko Baška Voda není třeba asi dlouze představovat, jelikož je to asi to nejprofláklejší místo, kam jsme mohli jet. Jistě, mohli jsme volit jinak, ale Baška mi přišla jako rozumný kompromis. Není ani tak velká, aby tam v noci duněly desítky diskoték a není to ani nějaká malá vesnička, kde cikády dávají dobrou noc, a kde by nebyly žádné atrakce pro děti.<br />
<br />
Už po pár dnech pobytu jsem se ale pomalu a jistě začal stydět za svoji národnost, a tento pocit se v průběhu dovolené čím dál víc stupňoval. Češi v Chorvatsku jsou něco jako Němci v Čechách anebo třeba britské stag-party (loučení se svobodou) mířící letecky z Londýna do Prahy. Češi jsou pohroma, která se na pobřeží Jadranu roztahuje s vehemencí středověké morové rány. A naneštěstí jsou nejvíce vidět ti, kteří by měli být vidět nejmíň. Na druhou stranu je to celkem logické. Člověk inteligentní, sečtělý a světaznalý se snaží zapadnout, naučí se aspoň základní domluvu v chorvatštině a zbytečně na sebe neupozorňuje. Zato povedené rodinky pepíků, kteří všude byli a všechno viděli, se nestydí ztropit bordel úplně kdekoliv.<br />
<br />
Z krásného mořského pobřeží Dalmácie se v podání Čechů stalo další Lipno, nebo Mácháč. Nejčastějším odpuzujícím fenoménem, který jsem zaznamenal, jsou početné stupidní a obézní rodiny, které jsem si pracovně pojmenoval Homolkovi. Homolkovi se typicky dostavují na pláž v počtu pěti až šesti osob. Obvyklou sestavu tvoří malý plešatý otec se 120 kg živé váhy, matka s 200 kg živé váhy pokročilou kompresí zapakovaná do o 3 čísla menších jednodílných černých plavek, babička s 250 kg živé váhy nakomprimovaná do naprosto stejných jednodílných plavek připomínající dělovou kouli a neurčitý počet neuvěřitelně debilních obézních harantů. Obvyklý model je šestiletý chlapeček o hmotnosti 90 kg, hulvátsky uřvaný a naprosto přesvědčený o své nadřazenosti nad svými rodiči.<br />
<br />
Homolkovi si na pláž přinášejí slunečník, několik dek o velikosti stanové plachty z menšího cirkusového šapitó a chladící tašku s pivem. Dovezeným českým pivem!! V plechovkách!! Fuj. Je jim jedno, že asi deset metrů od nich je plážový bar s výborným točeným Karlovačkem. Možná se bojí, že by moc utratili. A to ani nemluvím o tom, jak je nechutné lít do sebe pivko už kolem poledne a na sluníčku. Homolkovi se začínají zabydlovat. Roztáhnou své stanové plachty, čímž zaberou asi dvě třetiny celé pláže a dostanou se nebezpečně blízko do vaší intimní zóny. Vztyčí slunečník o průměru radarového talíře v Arecibu, čímž efektivně zablokují slunce celému širokému okolí. Dvě bílé velryby napresované ve svých černě neoprenových plavkách napatlají parchanty levným UV krémem z Kauflandu a vzápětí začnou z chladící tašky servírovat nezbytné řízky s chlebem, rovněž dovezené z domova. Jenom představa, že se budu ve čtyřicetistupňovém horku, cpát těžkým promaštěným řízkem mi zvedá žaludek. Vše korunuje otec rodiny, který slastně sykne uzávěrem plechovkového pivka a mlaskne svým tulením tělem na deku, přičemž vám narve své oteklé diabetické nohy prakticky přímo před xicht, abyste mohli lépe pozorovat bohatou mikroflóru, která tam spokojeně vegetuje.<br />
<br />
Zkrátka roztahují se, neberou ohledy a pod heslem "Jsem jednou sakra na dovolený, tak si to užiju" zahazují i základní lidskou slušnost. V obchodech Homolkovi předbíhají, všude mluví zásadně česky a pořádně nahlas, cpou se, předbíhají, vůbec nemají tendenci okřiknout své děti, když dělají bordel. Nevšimli by si snad ani, kdyby jejich parchanti někomu řezali nohu kapesním nožíkem. Na pláži nechávají zbytky potravin a cigaretové vajgly. Nebojí se stavět na odiv, že nehodlají místním dát vydělat, takže z pokojů ve vašem apartmánovém domě se v době večeře line vůně domácích zavařených vepřových konzerv, zatímco normální slušný jedinec si zajde na trh pro luxusní místní rybu a košík čerstvé zeleniny, a hodí to všechno na gril, přičemž náklady na tu baštu budou možná menší, než kolik stálo vyrobit doma tu vepřovku a dovézt ji tisíc kilometrů daleko...<br />
<br />
Zkrátka v zahraničí je teprve vidět, kdo je kádr a kdo je buran, a někdy se v naprosté burany promění i relativně vzdělaní a slušní lidé. Stačí jim pár pivek na pláži a najednou mají pocit, že jim patří celý svět. Jakoby jim vzrůstající vzdálenost od domova dávala větší a větší právo chovat se jako hovada. A jak se k tomu stavíte vy? Jste taky Homolkovi?<br />
<br />
Váš GoletUnknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-26065484863276004342013-07-08T12:05:00.000+02:002013-07-08T12:05:41.966+02:00Hudební vkus národa našehoJelikož nejenom letní festivalová sezóna, ale i sezóna letních rockových zábav je v plném proudu, moje kapela má relativně nabitý program. Prakticky každý víkend někde hrajeme a tak jsem téměř v neustálém styku s publikem. Převážně vesnickým publikem navštěvujícím kulturáky, sokolovny a fotbalová hřiště. Ne, že bych tím chtěl říct, že vesnické publikum je nějakým způsobem druhořadé, ve městě bych patrně narazil na úplně stejné zvláštnosti a problémy, ale poslední dobou se nestačím divit chování a hudebnímu vkusu naší široké veřejnosti.<br />
<br />
Nejsem dítě zábav a jsem na to relativně hrdý, vyrostl jsem na diskotékách a později na klubových rockových koncertech kapel zvučných jmen. Metal mi nic neříká, nikdy jsem nenosil "džísku" ani dlouhé vlasy. Nestrávil jsem mládí s Kreysonem, Vitacitem, Elánem či Teamem v kazeťáku. Neříkám, že mi jejich hudba smrdí, v mnoha případech je to muzika kvalitní a poslouchatelná, dokonce jsem měl i punkové období, kdy jsem poslouchal Aqva Silentia a Čertůf pank. Poslouchal jsem i nedejbože Kabáty, většinou v autě, protože většina jejich starších věcí, když si odmyslím celkem hloupé texty, velice dobře šlape a je to skvělý zvukový podklad pro agresivní jízdu.<br />
<br />
Přesto jsem asi blázen nebo jsem nějakým způsobem zvláštní, že nedokážu najít zalíbení ve sračkách typu Svařák nebo Šenkýřka. Z nějakého mě neznámého důvodu jsou bohužel tyto neuvěřitelné hudební zvrácenosti na vesnicích neustále populární, i když generace, která se při jejich zvuku opíjela do němoty, už by měla být pomalu ve středním věku. Pochopím, že někdo je už léta zarytý rocker a drží se muziky, na které vyrůstal, s kterou strávil nekrásnější chvíle svého života. První cigáro, první holka, první opilost na zábavě, to všechno jsou momenty, které tvoří soundtrack vašeho života, a písně, které u toho hrály s vámi jdou celý život. To docela dobře chápu, pokud jde třeba o nějakou tu Nirvanu, Metallicu, Guns`n`Roses, Aerosmith, prostě o nějakou epickou pecku. Ale proč si spojovat svoje krásné životní momenty s nějakou sprostonárodní opileckou odrhovačkou, kterou napsal kdosi během tří minut na pivní tácek?<br />
<br />
Svoji kapelu jsem se vždycky snažil vést k dobrému "světovému" repertoáru. Chci říct, že kapelu jsme postavili na tom, že se budeme distancovat od světových písní, na které nějaký omezený "lidovkář" spatlal český text a postavil si na nich kariéru. Zábavový svět je takových špatných příkladů plný. Naprostá většina zahraničních pecek, která dostala český text, zní v češtině tak neuvěřitelně trapně a lacině, že se mi chce zvracet. Proto o naší kapele říkám, že je to "ne úplně obyčejná zábavová kapela", jelikož se podobným paskvilům s český textem vyhýbáme jako čert kříži. Zkrátka a prostě původně anglické písně hrajeme anglicky, české písně hrajeme česky a slovenské slovensky tak, jak se patří. Stejně tak se snažíme vyhýbat laciným, plytkým i vyloženě hloupým kusům jako je např. už výše zmiňovaná Šenkýřka, hopsačky od Maxim Turbulenc nebo výpitkovský rock od Harleje.<br />
<br />
Naše kapela hraje převážně v regionu a na "osvědčených" místech, kam už nás dříve pozvali. Vědí, koho si zvou, vědí, že hudbu, která nemá IQ, nehrajeme. Přesto se stále znova a znova vždycky z publika vynoří nějaká zvláštní existence a obšťastňuje nás větami typu "Hele, kámo, zahraj něco normálního, něco vod Kabátů." nebo "Nemáš tam Svařák, vole?" V těch horších případech je opilců celá agresivní parta, která od svého stolu v přestávkách mezi písničkami, kdy je jde dobře slyšet, skanduje "Běžte s tím fidláním do prdele!", "Hrej tam něco normálního, píčo!", "Mi-chal-Da-vid, Mi-chal-Da-vid!", "Zahrej Přirození!" nebo "Alkehol navždy,vole!!!"<br />
<br />
Někdo by řekl, že boj za větší "kulturu" na zábavách je boj s větrnými mlýny. Já říkám, že to cenu má. Lidi jednou musí pochopit, že i rocková muzika má různé úrovně, a že je lepší usilovat o ty vyšší a zavrhnout ty hrubé, jednoduché, i ty jednoznačně debilní. Stále věřím, že má cenu bojovat za dobrou muziku na zábavách, ačkoliv někteří lidé tvrdí, že "zábavová" muzika je už sama o sobě pokleslý žánr. Prostě, nevzdávat a směle dál, hrrr na ně a na množství nehledět. Čím víc lidem odmítneme zahrát nějakou sračku, která existuje v hudebním světě pouze nějakou zvrácenou náhodou, čím víc lidí nasereme, tím se bude na zábavách hrát kvalitnější hudba. Takže "pánové, zaujměte svoje pozice".<br />
<br />
Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-37289465039096014822013-05-25T00:46:00.003+02:002013-05-25T01:20:47.838+02:00S Vendavem do USA<i>Slabší čtenáři, vzdejte to. Omlouvám se předem, ale tento post bude o něco delší, než je zvykem.</i><br />
<br />
Jednou ne zrovna nepříjemnou součástí práce pro firmu Vendavo je, že se občas také podíváte někam do světa, pokud si to vaše práce vyžádá. Nedávno přišel i můj čas. Projekt, na kterém momentálně pracuji se pomalu ale jistě blíží do finále a tak si moje práce vyžádala, abych se spolu se zbytkem našeho projektového týmu dopravil do Minneapolis v USA, abychom mohli spolupracovat přímo s našim koncovým zákazníkem na implementaci našeho produktu.<br />
<br />
Znamenalo to pro mě pár věcí. Předně se jednalo o můj vůbec první let dopravním letadlem (vyhlídkový let nad Třebíčí starým práškovacím Antonovem se nepočítá). Navíc se jednalo o můj první trans-atlantický let. Za druhé to znamenalo moji vůbec první cestu do anglicky mluvící země (Ano, ti, kteří mě znají jako magistra anglistiky a jazykového experta, asi budou překvapení, ale je to tak. Člověk se opravdu může naučit cizí jazyk na vysoké úrovni, aniž by někdy vystrčil nos ze své země :-) ). Za třetí to znamenalo první delší odloučení od mé Mischky a dětí. Dlužno podotknout, že nám možná ve výsledku prospělo ;-) Znamenalo to samozřejmě taky spoustu zařizování, takže na konci článku zveřejním pár tipů pro Vendavo (i jiné) cestovatele do USA.<br />
<br />
Nejhorší na celé cestě bylo asi dočkat se jí, ale to je možná můj osobní problém, protože čekání na cokoliv mě vždycky děsně znervózňuje, ale jakmile se to už pak děje, skočím do toho po hlavě a většinou neznám strach. Přečkal jsem tedy naprosto s přehledem vstávání ve 3 ráno, kruté drncání vlastním vozem po D1 do Prahy, žaludek kroutící drncání <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Embraer_E-Jet_family#E-190_and_195">Embraerem E195</a> do Amsterdamu, orientaci v neznámém prostředí amsterdamského transitu, úmorné osmihodinové sezení v <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Airbus_A330">Airbusu A330</a> do Minneapolis, rendez-vous s kolegy, kteří dorazili o pár hodin dřív, úraz hlavy o hranu otevřeného kufru auta v Minneapoliské půjčovně aut, večeři v čínské restauraci (moje první Čína vůbec), pád do peřin po pár pivech a následné probuzení už ve 3 hodiny ráno. Všehovšudy cesta znamenala 24 hodin bdělosti v tahu, což se mi naposledy povedlo jako náctiletému, když jsme s kamarády párkrát propili noc a rovnou šli další den na koupaliště :-)<br />
<br />
Ráno následovalo žehlení košil, které se mi v leteckém kufru značně pomačkaly, záchod, sprcha, navonět a upravit, snídaně s kolegy a jede se do práce. První den jsem tak často zdravil, až jsem se uzdravil, protože bylo nutné seznámit se s celým týmem a to na obou stranách - s americkým týmem Vendavo (dělám s těmi lidmi minimálně rok a některé z nich jsem teď viděl poprvé osobně) i s implementačním IT týmem zákazníka. Všiml jsem si, že u nás doma většinou zapomínám jméno člověka, který mi byl představen, do dvou minut. Pokud se tedy nejedná o atraktivní ženu, nebo mimořádně zábavného borce. Tady to kupodivu šlo tak nějak samo a všichni mi utkvěli v paměti překvapivě trvale. Brzy jsem se naučil se všemi komunikovat a spolupracovat, a práce nám šla skoro sama. Musím poznamenat, že svou pěstěnou britskou <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Received_Pronunciation">RP</a> jsem ztratil ještě během prvního dne a druhý den v práci jsem už žvýkal po americku. O práci se zde nebudu příliš rozepisovat, protože spousta věcí podléhá firemnímu tajemství, a za druhé by to čtenářům, kteří se v této oblasti nepohybují, asi moc neříkalo. Můžu ale mluvit o tom, co jsme podnikali mimo pracovní dobu, a o tom jaká je Minnesota.<br />
<br />
Vzhledem k vysokému pracovnímu nasazení na straně zákazníka se od nás očekávalo, že budeme spolupracovat s jejich týmem od 8 hodin ráno do 6 hodin do večera, takže během týdne jsme se dostali ven až relativně pozdě. Stihli jsme po práci objet nějaké ty outlety, protože v Čechách se šíří pověra, že značkové oblečení je v USA levnější. Bohužel se to nepotvrdilo, tedy aspoň v Minnesotě ne. Značkové outlety, i když měly všechny na dveřích vyvěšenou v průměru 60% slevu, byly (i po slevě) minimálně stejně drahé jako srovnatelné oblečení u nás. Řekl bych, že C&A u nás v Třebíči nebo NewYorker v Brně je pořád bezkonkurenčně levnější než srovnatelné řetězce v USA. Podobná pověra panuje i o elektronice, ale ani to není tak docela pravda. Možná pokud využijete doručení z e-shopu. Podařilo se mi pořídit nový <a href="http://www.amazon.com/dp/B007OZNZG0">Amazon Kindle Paperwhite</a> o 1000 Kč levněji než u nás, což je opravdu luxusní koupě. Ovšem v kamenných obchodech jsou ceny minimálně stejné jako u nás, ne-li vyšší.<br />
<br />
Asi v polovině týdne jsme se nechali zlákat a vyrazili s americkou částí našeho týmu do víru nočního velkoměsta. Skočili jsme na autobus do centra (expres bez zbytečných zastávek) a asi po 20 minutách jízdy po dálnici jsme spatřili skyline minneapoliských mrakodrapů. Náš projekťák Scott nám doporučil trasu, kterou bychom si měli projít a tak jsme si ji dali. Celkem to byly asi 3 míle pěšky, ale výhledy byly opravdu úžasné. Ruiny starého obilného mlýna, obloukový most přes Mississippi, nejstarší ulice ve městě s kinem a spoustou hospůdek, majestátní Hennepin Bridge zpátky přes řeku a potom monumentální minneapoliské mrakodrapy a mezi nimi vedoucí třída Nicollet Mall plná krásných obchůdků a restaurací. Nakonec jsme se setkali se Scottem v pubu The Local. Navečeřeli jsme se a okusili jsme nějaká ta místní piva z malých soukromých pivovarů. Drobné pivovarnictví prý v poslední době zaznamenává v Minnesotě obrovský boom a některá jejich piva se blíží těm českým, některá je dokonce překonávají. Tímto padá další mýtus, že v americe není k sehnání dobré pivo. Já osobně doporučuji <a href="http://www.summitbrewing.com/">Summit</a>, který je osvěžující a lahodný. Z našich piv připomíná jedenáctky jako třeba Krušovice nebo Zlatopramen.<br />
<br />
Když jsme se nabažili unikátních pohledů, nastal čas na další unikátní pohledy :-) Scott se rozhodl, že nás vyveze na vyhlídkovou terasu jednoho z mrakodrapů, abychom se na centrum podívali shora. Bohužel bylo zavřeno, a tak jsme si aspoň prošli pár tzv. skyways - to jsou visuté chodníky ve výši prvního patra. Scott nám vysvětlil, že zimy v Minneapolis bývají kruté a proto se projektanti rozhodli propojit většinu mrakodrapů těmito prosklenými průchody. V zimě se tak většina života neodehrává na ulicích, ale přímo v budovách, protože těmito průchody se dostanete prakticky všude po centru. Propojují bezmála 50 městských bloků! Čili, člověk pracující v jedné budově, parkující svoje auto v jiné budově a chodící na oběd do budovy třetí, prakticky nemusí za celý den vystrčit nos na mráz. Kolega Marek poznamenal, že by nemuselo být špatné pomocí skyways uspořádat nějaký indoor-půlmaraton, který by se celý odehrával uvnitř.<br />
<br />
Nakonec nám Scott dal zažít, co je to opravdová Amerika. Vzal nás do nóbl rooftopu <a href="http://www.7mpls.com/">Seven</a>. To byla ta pravá pohoda. Podnik je sice velice luxusní a peněženka se trošku zapotila, ale za ten zážitek to stálo. Vystoupali jsme až nahoru na střechu (restaurace má 4 patra) a usadili se pod hvězdami a mrakodrapy. Výhledy byly fe-no-me-nál-ní. Usadili jsme se na pohodlné polštáře, nechali se hřát teplým dechem plynových "hříbků", protože noc už začínala chladnout, a užívali jsme si relax u piva. Rooftop byl plný manažerů a gentlemanů v obleku, svůdných dam oblečených do koktejlek či večerních šatů, které vypadaly jako z dvacátých let a uprostřed mezi stoly bylo velké koryto plné lávových kamenů mezi kterými hořel plynový oheň. Zkrátka místo, kam bych chtěl chodit každý den spláchnout únavu, kdybych byl burzovní makléř nebo vrcholový manažer v Americe. Večer ale ještě neměl skončit ani zdaleka.<br />
<br />
Toho večera zrovna probíhal velký baseballový zápas na blízkém stadionu <a href="http://minnesota.twins.mlb.com/min/ballpark/index.jsp">Target Field</a> a jelikož nikdo z nás nikdy neviděl pravý baseball na opravdovém velkém stadionu, rozhodl se Scott, že nás tam protlačí. Nejprve chtěl, abychom se dovnitř nenápadně protáhli po dvojicích v momentě, kdy se strážní nebudou dívat, ale nakonec v něm převládl klaďas a s hláškou, že "s poctivostí nejdál dojdeš", se jal zpracovávat strážného, že tu má partu kluků z Evropy, kteří nikdy neviděli velký baseball, a že chlap nejspíš shoří v pekle, jestli nás nepustí aspoň na chvíli kouknout. Samozřejmě, že chlápek roztál, a za chvíli jsme již pozorovali onu pro mě nepochopitelnou hru z bezprostřední blízkosti zalití světlem ramp a obklopení nadrženým davem prostého lidu. Když jsme zjistili, že z tribun není skoro vidět na míč a s hanbou se přiznali, že nám baseball vlastně nic neříká a mnohem radši si užijeme nějaký ten fotbálek nebo hokej, rozhodli jsme, že je ten správný čas skočit na tágo a nechat se odvézt na hotel.<br />
<br />
Taxikáře bohužel v USA pravděpodobně dělají pouze cizinci a navíc z té nejnižší spodiny. Vezl nás chlápek, pravděpodobně čerstvě přistěhovaný z Ugandy nebo Nigérie, anglicky uměl maximálně "Yes, man" a "Thank you, man" a neměl nejmenší tušení, jakým směrem se vydat. V momentě, kdy vytáhl GPS navigaci a začal na ní během jízdy něco ťukat, jakoby ji viděl poprvé, nervově jsem nevydržel, vzal mu přístroj, a se slovy "Čum radši na silnici, já ti to nastavím" jsem do GPS zadal adresu našeho hotelu. Nakonec jsme dorazili v pořádku.<br />
<br />
Poctivě jsme si odkroutili pracovní týden a nastal víkend, což měl být čas objevů a cestování. Bohužel v sobotu jsem se vůbec na nic necítil a strávil jsem celý den na hotelu, takže jsem se nedostal k Velkým Jezerům, jak bylo původně v plánu. Zato jsem se zúčastnil nedělního výletu k řece St. Croix s naší bývalou kolegyní Christine, která projekt opustila teprve nedávno. Prošli jsme si národní park <a href="http://www.dnr.state.mn.us/state_parks/william_obrien/index.html">William O'Brien State Park</a> a pak jsme zastavili na malou svačinku v nádherné malé kavárničce se zahrádkou v Marine on St. Croix, kde jsem si dal velký hrnek čaje a Quiche (čti [kiš]), což je původem německý masový koláč. Je to něco jako tlustá pizza založená na listovém těstu, vaječině, sýru a šunce. Pak jsme kousek popojeli do blízkého městečka Stillwater a jali se objevovat jeho krásy. Přešli jsme přes zvedací most do státu Wisconsin (jenom pár kroků, protože na té straně řeky nebylo blízko nic k vidění) a pak jsme vystoupali nahoru po něčem, co mi připadalo minimálně jako tisíc schodů na vyhlídku, a vyfotili si Stillwater shora. Tím byl víkendový relax prakticky završen a v pondělí jsme opět zapadli do pracovní rutiny.<br />
<br />
Jeden večer v následujícím týdnu jsme se vypravili do obchodního centra <a href="http://ic.pics.livejournal.com/alexandirt/19191944/30505/30505_original.jpg">Mall of America</a>, o kterém kolega Michal prohlašoval, že je naprosto obří, a že si nohy uchodíme, než ho projdeme. Realita tak bombastická nebyla. Jestli jste někdy byli v Olympii v Brně po její přestavbě (půdorys obchodní galerie nyní připomíná čtverec a dá se obejít kolem dokola), tak MoA je v podstatě Olympia, jenomže je čtyřpatrový. Je to jako čtyři Olympie na sobě. Šílené bludiště eskalátorů, schodů a výtahů, ale vůbec ne tak velké, jak by se mohlo zdát. Pokud bych se nikde nezastavoval a jenom procházkovým tempem šel chodbami patro po patru, tak za 2 hodiny nemám co dělat ;-) Každopádně, obchodů a stravoven je tu požehnaně a střed pomysleného čtverce, který tvoří galerie s obchody, je vyplněn obřím zábavním parkem Nickelodeon Universe, kde mají dokonce horskou dráhu a divokou řeku, nemluvě o nepočítaně kolotočích houpačkách, minigolfu, apod. Nakoupil jsem tady dárky pro Míšu a holčičky a po dvou hodinách rozchodu jsem se opět setkal s kolegy a jeli jsme na hotel.<br />
<br />
Další dny už mě čekala jenom práce a práce až na občasnou komunikaci s domovem přes Skype, kdy jsme s Míšou přišli na to, že si strašně moc chybíme, a že se oba těšíme, až konečně dorazím domů. Posledního dne jsem si vzal taxíka na letiště a naletadlil se (slovo "nalodit" mi v souvislosti s letadlem přijde nepatřičné) na Airbus A330 a dal se na cestu domů.<br />
<br />
<i>Jelikož článek dospěl ke svému závěru, dovolte mi pár náhodných neorganizovaných postřehů a/nebo tipů ohledně Minnesoty:<br />
- Postřeh: Lidé jsou v Minnesotě velice srdeční a komunikativní. Jakmile vejdete do obchodu, prodavač, který vás samozřejmě vidí prvně v životě, spustí: "Ahoj kámo, jak se vede? Hledáš dneska něco speciálního? Můžu ti pomoct?" Hraničí to až s otravností, ale věřte mi, našinec si lehce zvykne. Oproti studené ignoraci u nás je to skoro požehnání, v obchodě se pak cítite vítaní, což u nás rozhodně není pravidlem.<br />
- Postřeh: Každý prodavač v obchodě, jakmile uvidí vaši českou kreditku, se začne vyptávat odkud že to jste, a pak vás obdaří přednáškou, že teta strejdy jeho babičky bratrance byla taky z Čech :-) V Americe prostě není žádných Američanů, pokud pomineme Indiány, všichni jsou tam přistěhovalci odněkud z Evropy.<br />
- Mýtus: Američani jsou stupidní, obézní, křesťanští fanatici. Není to pravda. Složení obyvatelstva je naprosto stejné jako u nás. Morbidně obézní lidi jsem viděl asi jenom dva, křesťanského fanatika jsem nepotkal a všichni lidi, s kterými jsem se potkal byli bez výjimky inteligentní..., no, možná až na prodavače v Radio Shack, který se mi neochvějně snažil namluvit, že Československo!!! leží na východ od Kazachstánu :-D LOL. Vyškolil jsem toho debila tak, že se potil až na prdeli (upřímně, rozmýšlel jsem, jestli mu nemám rovnou jednu fláknout za urážku a vyzkoušet si, jaké to je strávit noc na policejní stanici, jako to známe z filmů).<br />
- Mýtus: Značkové oblečení a elektronika jsou v USA levnější. Není to pravda. Běžecké Adidasky za 2,5 tisíce je naprosto běžná cena. Asi po celém světě. I když opravdu nevím proč jsou ty boty, které se vám za půl roku rozpadnou na srajdu tak drahé.<br />
- Pravda: Všichni tu řídí auta s automatickou převodovkou. Nejlepší ochrana proti zlodějům je, koupit si auto s manuálním řazením a pak se jenom škodolibě smát za oknem, až zloděj vleze do vašeho auta, zjistí, že neví, jak s tím ujet, a dá se na útěk.<br />
- Postřeh: Světová letiště nejsou letiště, ale obchoďáky. Fakt jsem to asi špatně pochopil, ale myslel jsem si, že letiště je místo, kde sednete na letadlo a letíte někam do pryč. Ve skutečnosti je průměrné evropské i americké letiště normální obchodní shopping-park s obchody a restauracemi, který má navíc tu bezvýznamnou výhodu, že se odtud dá odletět kamkoliv na světě.<br />
- Pravda: Jet-lag neboli česky Pásmová nemoc je hrozná svině. Myslíte si, že vám se to nestane, ale není to pravda. Stane se vám to taky. Budete se bez varování budit ve 3 ráno do plné bdělosti a budete mít těžkosti znovu usnout, nebo naopak při návratu domu budete spát dlouho přes poledne a ani po 12 hodinách spánku nedokážete rozlepit oči ještě několik dní, co už budete dávno doma ve své posteli.<br />
</i><br />
<br />
Možná tu budou nějaké postřehy ještě přibývat, ale zatím mě nic dalšího nenapadá, takže to zakončím takto s možností, že tento článek někdy v budoucnu ještě vyedituji a doplním.<br />
<br />
Zatím zdar, váš GoletUnknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-65049582333279380092013-05-07T03:58:00.001+02:002013-05-07T03:58:26.880+02:00Golet in the sky<p><font size="2">Tak dnes přišel ten památný den, kdy jsem se poprvé vznesl k oblakům. Jsem už na světě pěknou řádku let, ale zatím jsem ještě nikdy neletěl. Právě když píšu tyto řádky, sedím v Airbusu, nacházím se kdesi u Islandu a do cíle cesty mi zbývá ještě 6 hodin letu. Musím pracovně do Minneapolis v Minnesotě, USA.</font></p> <p><font size="2">Můj den vlastně začal už včera, kdy jsem se bolestně rozloučil se svou milovanou Míšou a přesunul se od ní na svůj starý byt, který si vydržuju jako pracovnu. Bylo to v zájmu nás obou. Abych já mohl jít brzo spát a abych ji nebudil při svém časném odjezdu.</font></p> <p><font size="2">V 7 hodin večer jsem zalezl do postele, ale ještě několikrát jsem ji opustil, protože jsem si vzpomněl, že nemám sbalenou nějakou naprosto kritickou věc. Nakonec jsem usnul až v 9 a spal neklidným spánkem do 3 do rána, kdy mi zazvonil budík. Vystřelil jsem z postele, naposledy zkontroloval kufry, naládoval je do Alfy a vyrazil. Dálnice D1 byla ještě tak brzo ráno skoro prázdná, takže jsem cestoval rychleji, než jsem čekal a dorazil jsem na letiště s obrovským předstihem asi 2 hodin. Ale raději dřív, než pozdě, že? Nechal jsem Alfu v hlídaném parkovišti. Za 10 dní, co budu pryč to bude stát jako jedna noc v docela dobrém hotelu. Vydřiduši!</font></p> <p><font size="2">Letím poprvé a tak jsem nevěděl vůbec co a jak, ani jak se na letišti přihlásit, takže jsem nejprve zamířil ke stánku Student Agency, kteří mi zařizovali letenku. Tam mi poradili, ať s vytištěnou elektronickou letenkou jdu na check-in v odletové hale, což jsem učinil. Check-in už byl otevřený, ale slečna u přepážky říkala, že se mám zahlásit elektronicky na jednom z přítomných automatů, což ale nešlo, protože můj let obsluhovala jiná společnost, než jsem měl uvedeno na letence, takže jsem stejně musel nakonec za slečnou.</font></p> <p><font size="2">Byl jsem odbaven a můj velký kolečkový kufr zmizel na pásu kamsi do neznáma. Slečna řekla, že se s ním shledám až v Minneapolis (modlím se aby tomu tak bylo a abych se se svým zavazadlem ve zdraví shledal). Pak mě čekal fašismus v podobě bezpečnostní prohlídky, kdy jsem musel vyhodit pití, obrátit kapsy naruby, vytáhnout z tašky laptop, atd., jenom abych zase o minutu později musel všechno nafutrovat zpátky a přitom si dávat ohromný pozor, abych něco neztratil nebo si nevzal něco cizího. Kontroloři totiž nedělají žádné pauzy mezi lidmi a dokonce jejich majetky na pásu míchají.</font></p> <p><font size="2">Po bezpečnostní kontrole jsem paradoxně zjistil, že nemám čas a že letadlo startuje za 10 minut, takže následoval úprk letištní halou. No, pravda, nebyl to tak úplně úprk, spíš jsem jenom šel, ale vydatně mi pomohl pohyblivý chodník, který moji rychlost zvýšil na dvojnásobek. Když jsem došel k bráně, samozřejmě se ještě nenastupovalo, čili spěchal jsem zbytečně. Nakonec jsme se nalodili, tedy spíš naletadlili a já si uvědomil, jestli náhodou netrpím strachem z létání. Nevím čím jsme letěli, původně to měl být nějaký turbovrtulový Embraer, ale jelikož let obsluhovala jiná společnost, letěli jsme něčím větším tryskovým. Bohužel mi to přišlo jako pěkná rachotina. Motory houkly a už jsme si to pojížděli na start. Před námi pojíždělo letadlo Aeroflotu, které zastavilo na značce, aby mohlo přistát letadlo Czech Airlines. Sotva toto zabočilo z plochy na pojezdovou cestu, Aeroflot dostal povolení ke startu a za mohutného vytí motorů nás ofoukl “plným plynem” z trysek. Jen se jeho kola odlepila od asfaltu, dostali jsme povolení i my. Letová kontrola se s nějakými rozestupy evidentně nepatlá.</font></p> <p><font size="2">Motory najely na plný hukot a rozjeli jsme se. Musím říct, že tak mohutnou akceleraci jsem ještě nikdy v životě nezažil. Nevím za kolik to má dopravní letadlo z nuly na sto, ale síla, která mě zamáčkla do sedadla byla opravdu překvapivá. Stejně tak mě docela překvapil stoupací úhel letadla, které šlo nahoru v úhlu, řekl bych, téměř 45°. Moje centrum rovnováhy při kladných G hodně protestovalo. Chvílemi jsem nevěděl, kde je nahoře a všechno se mi točilo. Ještě horší to bylo, když pilot začal klopit letadlo, aby ho otočil do správného kurzu. Nakonec jsem zjistil, že za všechny nepříjemné příznaky si můžu sám, protože se koukám z okna, tak jsem toho raději nechal a vnímal jenom pohyby letadla, což najednou bylo o dost příjemnější. Stejně jsme zrovna prolétali vrstvou mraků.</font></p> <p><font size="2">Jakmile se letadlo trochu uklidnilo, dovolil jsem si dívat se ven a pořídit pár fotek. Nahoře nad mraky bylo božsky. Oproti pošmournému pražskému ránu, byla najednou pode mnou zářící nadýchaná šlehačka a já si poprvé uvědomil, jak jsou lidi blázniví. Svěřujeme bez mrknutí oka svoje životy rachtajícím a chrastícím kraksnám, kterým se za letu vlní a ohýbají křídla a kde vás od okolních mínus padesáti stupňů dělí jenom pár milimetrů bezpečnostního skla. Ne, že bych panikařil, ale tak nějak mi došla celá ta absurdita a šílenost létání. Paní vedle mě si během celého startu četla knížku, jakoby se nic nedělo, jakoby nesměřovala k smrtícím výškám v okřídlené plechovce od Coca Coly z poloviny plné vysoce hořlavého leteckého benzínu. Možná, že až budu létat častěji, tak ze mě bude taky otrlý “vzdušný vlk”, ale moc nechápu proč v dnešní době internetu podstupovat to riziko a navíc platit nenasytným leteckým společnostem velké peníze, když z pohodlí svého domova můžu do pár vteřin mluvit s kýmkoliv na světě.</font></p> <p><font size="2">Ano, letěl bych třeba na dovolenou. Pár hodin v letadle je jistě lepší než celý den v autě či autobusu, ale pokud se jedná o cesty za obchodním jednáním, přijdou mi vážně zvláštní. Spousta lidí vyzdvihuje důležitost osobního kontaktu a porozumění, ale opravdu na tom v dnešní době až tak sejde? Kolik se propálí benzínu při létání každý rok? Kolik se vypustí škodlivých zplodin? Kolik se v celém tom businessu protočí prachů? Kdoví, ale mám pocit, že celý tento business by měl podle zdravého rozumu být mnohem mnohem menší. Globálnost dnešní ekonomiky je totiž totálně uhozená. Místo aby české firmy normálně obchodovaly s lokálními partnery, nakupují materiál v Číně a výrobky prodávají třeba do Brazílie či co. V obchodech nenajdete české rajče, ale zato hned tři druhy ze Španělska, Francie a Itálie. A businessmani honící se za co největším rozdílem nákupní a prodejní ceny oblétávají dokolečka zeměkouli, aby tu cenu mohli dohodnout osobně, potřást svému protějšku rukou a dát si s ním pivo…</font></p> <p><font size="2">Kdyby bylo po mém, tak se s protějškem dohodnu po Skypu, poplácám se po rameni sám, a na pivo půjdu do hospůdky za rohem. I když možná jsem v tomhle moc ovlivněný různými konspiračními dokumentárními filmy. Tak jsme plynule přešli od létání k ekonomice a společenskému aktivismu. A jaký názor létání či aktivismus máte vy? Přiznejte se v komentářích.</font></p> <p><font size="2"></font> </p> <p><font size="2">S pozdravem, Golet</font></p> <p><font size="3"></font></p> Unknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-36075497729697385492012-11-28T20:22:00.000+01:002019-01-05T01:45:39.683+01:00Elektronická cigareta – důvod k nadšení i zlosti<b>EDIT: Článek níže je v dnešní době (2019) již značně zastaralý. V této chvíli kouřím už asi 4 roky s maximální spokojeností Joyetech EGO AIO.</b><br />
<br />
<br />
Je to už nějaký čas, co jsem u kamaráda zahlédl a vyzkoušel elektronickou cigaretu Nick. To je taková ta, co vypadá jako normální “stovková” cigareta a dokonce jí při potažení na konci žhne “uhlík”. Bohužel tahle cigareta měla své neduhy – baterie nevydržela ani den, náplně se obtížně doplňovaly a bylo lepší kupovat nové, kapalina vám při potahování občas prskla do úst, atd. Nakonec jsem se tedy nechytil a kouřil dál klasiku, neboli “pyro”, jak “elektrikáři” říkají.<br />
Pak mi to ovšem nedalo, a když jsem uviděl slevovou akci na Seznamu, rozhodl jsem se, že to zkusím. Objednal jsem si za zvýhodněnou cenu 2 cigarety eGo-T. To jsou ty tlusté černé, které vypadají, jako byste kouřili propisku a musí se na nich mačkat tlačítko. Mají malou výměnnou plastovou nádržku. K nim jsem si objednal tekutinu (dále liquid) s příchutí Lucky Strike se silou 18 mg/ml. Chuť byla divná, kouře bylo málo a nikotin byl naprosto neuspokojující. Jednou jsem se zapřel a řekl si, že to vydržím celý den. Od rána jsem měl silné abstinenční příznaky, i když jsem z elektra tahal prakticky co pět minut. Když potom večer přišla známá a já nevydržel a zapálil si od ní klasickou LMku, dostal jsem motáka, který mě málem sundal na zem, jako bych celý den nekouřil vůbec nic. Kromě toho plnění tanků (nádržek) bylo hodně nečisté a neustále jsem měl liquid na prstech a vůbec všude možně. Náplň také protékala do baterie i do úst. Takže eGo-T putovala do skříně a přemýšlel jsem, komu ji prodám.<br />
Následovalo dalšího skoro půl roku na klasických smradlavých cigaretách, dokud jsem neuviděl u známého Clear Echomizer verze 4, neboli CE4. Je to velká průhledná nádrž na 1,6 ml liquidu spojená s atomizérem (výrobníkem páry) a s náustkem. Tato modifikace pro klasické staré eGo mě naprosto nadchla. I když už existuje novější rozebíratelná verze CE5, kterou ocení zejména kutilové, kteří si sami mění knoty atp., CE4 je podle mého prostě technicky dokonalá. Nic vám neteče do pusy, kromě sražené páry, která se občas nahromadí v náustku. Tak ho prostě vytočíte, profouknete, kapičky vylítají a kouříte v klidu dál. Kouře je hodně, kopanec (hit) v krku je silnější než u normálních cigaret, a pokud použijete 24 mg/ml liquid, budete mít nikotinu habaděj. CE4 se se správným liquidem opravdu dá kouřit pořád a na klasické cigarety už si ani nevzpomenete. Samozřejmě, zpočátku, když se potkáte s kamarádem, který ještě kouří klasiky, tak vám to nedá a jednu si od něho dáte. Ale když ji dokouříte do půlky a cítíte ústa plná spáleného smradu, je vám jasné, že se ke klasice už nechcete vracet, pokud nebude jiná šance.<br />
Takže CE4 kouřím už asi 2 týdny a je to jako přestat kouřit úplně, akorát že nepřestanete. Chci říct – pozorujete stejné výhody, jako byste kouřit přestali (zmizí ranní kašel, dušnosti, únava, začne vám zase fungovat chuť a čich), až na to, že se nemusíte vzdát kouření. Jenom kouříte trochu…. hmm…. jinak.<br />
Od začátku mých prvních pokusů s elektrikou to byla dlouhá cesta. Celá mě stála určitě aspoň 2500 Kč. Ale na druhou stranu, to je skoro stejná částka, jako jsem prokouřil MĚSÍČNĚ v obyčejných cigaretách. Teď když už elektriku mám a dokupuji jenom kapaliny, jednou za pár měsíců nějaký ten CE4, a např. jednou za půl roku baterii, vyjde mě e-kouření max. na 400 Kč měsíčně, což je dobrá cena za mnohem lepší zdraví a voňavé oblečení i dech….<br />
Tak co říkáte, zkusíte to taky?<br />
Váš GoletUnknownnoreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-89975082906552791912012-08-18T15:03:00.001+02:002012-08-18T15:03:41.188+02:00Pirovac, Chorvatsko - zkušenost, recenze, hodnocení<i>"Pirovac je velmi krásné a klidné městečko, ovšem s tím koupáním to není nic moc. Když jedete do Chorvatska poprvé a ještě nikdy jste neviděli moře, asi budete nadšeni. Je to přeci jenom moře, že? Ale jestli jste již podlehli krásám Střední Dalmácie pod horským masivem Biokovo v okolí Baška Voda nebo Makarske, doporučuji se Pirovcu vyhnout."</i><br />
<br />
Letos jsem o své dovolené navštívil chorvatské letovisko Pirovac, které se nachází mezi Zadarem a Šibenikem. Zájezd jsem bohužel nezajišťoval já, ale rodina, takže jsem do výběru destinace nemohl nijak zasahovat. Před odjezdem jsem si na internetu prohlédl fotografie a přečetl si pár převážně záporných recenzí, takže jsem už od začátku byl patrně trošku zaujatý proti Pirovcu.<br />
<br />
Cesta proběhla relativně v klidu, <a href="http://goletovo.blogspot.cz/2011/10/alfa-romeo-166-24-jtd-100-kw.html">Alfa</a> ji zvládla naprosto s přehledem, pouze při delších etapách, kdy jsme třeba 250 km nezastavovali, začínal být její turbo-diesel trošku hlučnější, ale po zchladnutí se zase uklidnil. Dokonce se nám podařilo chytře <a href="http://goletovo.blogspot.cz/2012/08/slovinsko-bez-dalnicni-znamky-2012.html">objet placené dálnice ve Slovinsku</a>, protože, řekněme si na rovinu, kdo by chtěl platit 400 za známku, která trvá pouze 7 dní a to vše kvůli pouhým cca 30 km dálnice???<br />
<br />
Když jsme nakonec dorazili do Pirovca (to je mimochodem správné chorvatské skloňování), byl jsem mrtvý únavou, horkem, obličej jsem měl napůl ochrnutý od špatně nastaveného výdechu klimatizace a vůbec jsem nebyl dobře naložen, takže okamžitě po ubytování jsem vytuhnul na pokoji. Probral jsem se asi po 3 hodinách bezvědomí (ano, o spánek se opravdu nejednalo) a šel se podívat se ségrou a švagrem k moři. Tady je potřeba podotknout, že ty záporné recenze opravdu nelžou. Pirovacký záliv opravdu vypadá jako přehrada. Vy, kteří jste (jako já) zvyklí na bělostné zářící oblázkové pláže a křišťálově čisté modré moře plné života v okolí Omiše, Baška Vody, Baško Polje, Makarske, apod., naznáte, že pirovacký záliv je teplý, nazelenalý, voda je zakalená, pod hladinou je všechno obrostlé zeleným sajrajtem a o mušli tu nezavadíte.<br />
<br />
Situace je lepší na Městské pláži (Gradska plaža), která údajně nese i ocenění Modrá vlajka, které se uděluje nejkrásnějším plážím. Bohužel už asi bylo uděleno hodně dávno. U Městské pláže je trošku čistší a modřejší voda, oblázky jsou opravdu oblázky a ne ostrý štěrk jako u našeho apartmánu, ale kameny na dně jsou stejně obrostlé brčálem a viditelnost je taky mizivá. Ani zde se na dně nenachází žádné vybělené schránky mořských živočichů, které byste si mohli přivézt domů. Jsou tu pouze ještě živé, zeleným hnusem obrostlé škeble velikosti mužské dlaně a občasná mořská okurka, na kterou bych nesáhl ani dvoumetrovým klackem.<br />
<br />
Když jsem hovořil o tom, že Modrá vlajka byla pláži udělena asi už dávno, narážel jsem na neuvěřitelné množství odpadků v části pláže, která je krytá borovicemi. V lesíku se nachází několik boudiček, které slouží jako bary a diskotéky. Okolní borový les je posraný, pochcaný, posetý toaletním papírem a přetékajícím odpadkovými koši. Samotná pláž u paty lesa je potom neuvěřitelně pokrytá cigaretovými vajgly, plastovými míchátky na kávu, gumičkami do vlasů, rozkládajícími se plážovými karimatkami, které tam leží od dob Hitlera, apod. Zkrátka žádná sláva.<br />
<br />
Zkrátka, Pirovac je velmi krásné a klidné městečko, ovšem s tím koupáním to není nic moc. Když jedete do Chorvatska poprvé a ještě nikdy jste neviděli moře, asi budete nadšení. Je to přeci jenom moře, že? Ale jestli jste již podlehli krásám Střední Dalmácie pod horským masivem Biokovo, doporučuji se Pirovcu vyhnout. Pokud ovšem máte s sebou vlastní vůz, otvírají se vám netušené možnosti koupání i výletování.<br />
<br />
V blízkosti cca hodiny jízdy leží národní park Krka, s překrásnými lesními tůněmi a pohádkovými vodopády. Jenom pár desítek minut jízdy opačným směrem narazíte na Vransko jezero, které je ptačí rezervací a rájem pro rybáře a ornitology. Pokud vyjedete na poloostrov Murter, zaručeně se nádherně vykoupete v krásné přírodní laguně s blankytně modrou vodou a jemňoučkým pískem na dně (bohužel ani tady žádné mušle - jenom schránky mrtvých ježků). Řekl bych, že den, který jsme strávili na Murteru, byl jedním z nejlepších dní naší dovolené. Murter je otevřený na moře a pokud ze špice zátoky vyjdete více na její kraj, užijete si při přílivu vynikající vlny. Na kraji zátoky je přístup do vody pouze po kluzkých kamenných plotnách a pod hladinou tady na vás číhají celé armády ježků, na které byste asi nechtěli šlápnout. Všehovšudy je to ale velice krásné místo a doporučuji ho navštívit, pokud se vám nebude líbit u vás "doma" v Pirovcu.<br />
<br />
Pokud budete mít v Pirovcu tu možnost, nechte se místní cestovkou Makirina Tourist vzít na celodenní výlet lodí do národního parku Kornati, co je souostroví 98 ostrovů různé velikosti, kterým vévodí velký Kornat, dlouhý 29 kilometrů. Kornati jsou na jedné straně obrácené k otevřenému moři a výhledy do dálky jsou opravdu fenomenální. Na lodi dostanete do syta najíst i napít a od 12:00 do 15:00 budete mít možnost krásného koupání v pískové laguně na jednom z ostrůvků.<br />
<br />
Všehovšudy tedy Pirovac není špatné místo. Dobře a klidně se tam spí, v noci neduní žádné diskotéky a halekající opilci vracející se domů se většinou utiší už kolem půlnoci. Pokud budete mít možnost vyjíždět na hezčí místa za koupáním, nebudete mít s Pirovacem problém. Musím jenom ještě upozornit - pokud jste z jiných míst Chorvatska zvyklí, že u moře nejsou komáři, tak BACHA - v Pirovcu komáři jsou :-) Je to patrně způsobené blízkostí částečně sladkovodního Vranského jezera. Takže elektrický repelent na noc do zásuvky se vám určitě bude hodit.<br />
<br />
Váš GoletUnknownnoreply@blogger.com7tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-59308036562314918452012-08-06T21:00:00.000+02:002012-08-18T13:46:09.780+02:00Slovinsko bez dálniční známky 2012Když jsem se letos chystal na svou dovolenou v Chorvatsku, pátral jsem na internetu, jak se dostat přes Slovinsko bez placení "zlodějské" dálniční známky, která stojí cca 400 Kč a platí jenom 7 dní, takže na běžnou dovolenou, která trvá 8 - 10 dní vám nevystačí a museli byste si koupit další.<br><br>
Nalezl jsem maximálně pár hodně špatně pochopitelných videí na Youtube, které byly točené v noci, nebo byly příliš detailní (ukazovaly každou křižovatku) a nedaly se zapamatovat. Nakonec, v dnešní době již má skoro každý svou vlastní GPS navigaci a kdo ji nemá, ten si ji na dovolenou půjčí. Rozhodl jsem se tedy použít svoji vlastní inteligenci, pomoc navigace a pouze 3 (slovy tři) průjezdní body: Mureck, Lenart, Ptuj. Moje navigace moc nepodporuje průjezdní body, tedy podporuje, ale špatně se to na ní nastavuje, takže jsem cestu vyřešil tak, že jsem si zastavil a navigaci 3x přeprogramoval, vždycky na další průjezdní bod.<br><br>
Cíl je snadný a pokud jste chytří a zběhlí v ovládání vaší navigačky, nebudete následující návod ani potřebovat. Cílem je:<br><br>
- opustit dálnici ještě v Rakousku<br>
- hranici do Slovinska překročit v Murecku<br>
- Slovinskem pokračovat po trase Lenart - Ptuj<br>
- za Ptují se připojit znovu na (neplacenou) dálnici a překročit hranice do Chorvatska.<br><br>
<i>Pozn.: Pokud vaše navigace dobře podporuje práci s průjezdními body, můžete si celý postup značně zjednodušit tím, že si cestu naprogramujete už doma a poté už se jenom v klidu povezete.</i>
Postup je následující:<br><br>
1. <b>Nastavte navigaci na Mureck, Rakousko, a zapněte jízdu po placených silnicích a dálnicích.</b><br>
- Po tomto nastavení budete vedeni přes Vídeň (záleží, odkud vyrážíte) a dolů po Süd-Autobahn (A2/E59) směrem na Graz. U Grazu budete odbočeni na Pyhrn-Autobahn (A9/E57 a E59).<br><br>
2. <b>Na začátku Murecku přeprogramujte navigaci na Lenart, Slovinsko (v některých navigacích "Lenart v Slovenskih Goricah") a ZAKAŽTE POUŽÍVAT DÁLNICE A PLACENÉ SILNICE </b><br>
- Navigace vás převede přes hranici, což je v Murecku uzoučký mostek přes řeku Mur. Potom pojedete horem dolem po místy strašlivě rozbité silničce do Lenartu.<br><br>
3. <b>Na začátku Lenartu přeprogramujte navigaci na Ormoška Cesta 30, Ptuj, Slovinsko</b><br>
- Toto nastavení na konkrétní adresu vám zaručí, že se dostanete do správné části Ptuje, aby vás navigace později netáhla na jiný dálniční nájezd, a abyste neskončili na placené dálnici.<br><br>
4. <b>Až dojedete na dohled kruhového objezdu na Ormoške ceste v Ptuji, POVOLTE POUŽÍVAT DÁLNICE A PLACENÉ SILNICE a nastavte svůj konečný cíl v Chorvatsku.</b>
- Voilá, nyní už by vás navigace měla vzít pěkně přes zakroucený most přes Ptujské jezero na řece Drávě a o pár minut dál vás namotat na konec slavné slovinské dálnice. Počítejte s tím, že okamžitě po najetí patrně skončíte v koloně před chorvatskými hranicemi, zaleží na dni a denní době, kdy budete cestovat. Až si vytrpíte hraniční přechod, bude vaše cesta už pokračovat pohodleně po chorvatských dálnicích, kde se klasicky platí mýto při výjezdu.<br><br>
Zpáteční cestu jsem kvůli 25 km dlouhé zácpě na chorvatsko-slovinské hranici bral jinudy (horami po "staré" silnici přes Krapinu a Trakoščan, mimochodem velice doporučuji kvůli krásné horské krajině, uzoučkým serpentinám a krásným výhledům), ale postup by logicky měl být následující:<br><br>
1. V Chorvatsku nastavte jako cíl Ptuj, Slovinsko<br>
2. V Ptuji nastavte Lenart a pro jistotu ZAKAŽTE DÁLNICE<br>
3. V Lenartu nastavte Mureck<br>
4. V Murecku POVOLTE DÁLNICE a nastavte Domů<br><br>
Samozřejmě, jak jsem uvedl výše, pokud vaše navigace dobře podporuje práci s průjezdními body, můžete si celý postup značně zjednodušit tím, že si cestu naprogramujete už doma a poté už se jenom v klidu povezete.<br><br>
Doufám, že tento postup pomůže vám, tápajícím, k pohodlnější a levnější cestě do Chorvatska. Trasa v Google Maps:<br><br>
<iframe width="425" height="350" frameborder="0" scrolling="no" marginheight="0" marginwidth="0" src="https://maps.google.com/maps?f=d&source=s_d&saddr=Vienna,+Austria&daddr=Mureck,+Austria+to:Lenart,+Slovenia+to:Ptuj,+%E3%83%97%E3%83%88%E3%82%A5%E3%82%A4,+Slovenia+to:Split,+Croatia&hl=en&geocode=FS6Z3wIdO9j5ACmfyjZRngdtRzFGW6JRiuXC_Q%3BFdGzyAIdyLPwACFXJjpRybrQVykdI4llnQtvRzFXJjpRybrQVw%3BFVeqxgIdnpTxACm1JqDzDG5vRzEA7z-CHPgABA%3BFRRQxAIdHSjyACkNQ-BcnmZvRzGw9D-CHPgABA%3BFaThlwIdgtv6ACkX9bxr_F01EzGYn7Qx9o95oQ&aq=0&oq=Split&sll=46.5919,15.835419&sspn=0.364273,0.617294&mra=ls&ie=UTF8&t=m&ll=46.521076,15.842285&spn=0.661462,1.167297&z=9&output=embed"></iframe><br /><small><a href="https://maps.google.com/maps?f=d&source=embed&saddr=Vienna,+Austria&daddr=Mureck,+Austria+to:Lenart,+Slovenia+to:Ptuj,+%E3%83%97%E3%83%88%E3%82%A5%E3%82%A4,+Slovenia+to:Split,+Croatia&hl=en&geocode=FS6Z3wIdO9j5ACmfyjZRngdtRzFGW6JRiuXC_Q%3BFdGzyAIdyLPwACFXJjpRybrQVykdI4llnQtvRzFXJjpRybrQVw%3BFVeqxgIdnpTxACm1JqDzDG5vRzEA7z-CHPgABA%3BFRRQxAIdHSjyACkNQ-BcnmZvRzGw9D-CHPgABA%3BFaThlwIdgtv6ACkX9bxr_F01EzGYn7Qx9o95oQ&aq=0&oq=Split&sll=46.5919,15.835419&sspn=0.364273,0.617294&mra=ls&ie=UTF8&t=m&ll=46.521076,15.842285&spn=0.661462,1.167297&z=9" style="color:#0000FF;text-align:left">View Larger Map</a></small><br><br>
Váš GoletUnknownnoreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-76408169546413713542012-07-10T12:52:00.000+02:002012-07-10T13:17:04.659+02:00Když omeprazol nefunguje...Můj blog má největší návštěvnost díky mým subjektivním reportážím z kolonoskopie a gastroskopie. Ostatní témata lidi moc nezajímají. Jelikož mé potíže se zase začínají po letech zhoršovat, rozhodl jsem se že navážu na ta dřívější "zdravotní" témata.
<br><br>
Několik let jsem se úspěšně držel na kombinaci Helicid (účinná látka omeprazol - snižuje produkci kyseliny solné v žaludku a chrání ho tak, aby nestrávil sám sebe) a Pangrol (amyláza+lipáza+proteáza - trávící enzymy získávané z prasečí slinivky břišní - zlepšuje rozkládání tuků, cukrů a bílkovin během trávení). Dostal jsem se do tak dobré formy, že jsem mohl beztrestně kouřit a denně se po večeři opíjet pivem.
Nyní se ale tělo rozhodlo, dál nespolupracovat a zase mě stíhají úporné průjmy, pocity naprosto nesnesitelného "vlčího" hladu klidně už hodinu po jídle, občasné pálení žáhy, neustálé bublání a kručení v břiše, atd. A to i přesto, že stále užívám medikaci, která léta fungovala bezvadně. Začínám se tedy zamýšlet, co je špatně, a docházím k závěru, že je to jasně životní styl.
<br><br>
Pročpak můžou všichni okolo mě beztrestně chodit na večírky, kalit, co hrdlo ráčí a nikdy se jim nic podobného nestane a největší zdravotní problém, který kdy měli, byla trošku řidší stolice ráno po dvanácti pivech? Odpovím si sám - problém je v tom, že nejím zeleninu, která podporuje v těle tvorbu zásaditých látek. Trošku jsem propátral net a objevil spoustu stránek o fenoménu zvaném <b><i>celkové překyselení organismu</i></b>.
<br><br>
Nedělal jsem si sice rovnou nějaký ten test pH moči, ale podle všech příznaků je moje tělo překyselené. Na jednom webu jsem si dokonce přečetl, že užívání léků s omeprazolem (Helicid a spol.) nemůže nikdy zabrat, jelikož to, že blokují produkci kyseliny solné, zároveň blokuje taky tvorbu zásaditých látek, které ve střevě neutralizují kyselou tráveninu. Proto jsem schopný skončit na půl dne na WC i po konzumaci čaje a suchého rohlíku. Měl jsem už dlouho podezření, že se v mém trávícím systému trávenina neutralizuje nedostatečně a teď mám tedy další zdroj, který mě v tom utvrzuje.
<br><br>
Mé trávící potíže pramení z nedostatečné neutralizace tráveniny, která zůstává kyselá, zraňuje střevní stěnu a střevo se ji tak reflexivně snaží co nejrychleji vypudit ven, aby se zbavilo utrpení. Takže jak se tedy těchto potíží zbavit???
<br><br>
Odpovědí budiž následující experiment: Postupně přestanu užívat omeprazol a trávící enzymy a zkusím to přírodní cestou konzumace <b><i>zásadotvorných potravin</i></b>, čili udělám to, co jsem nikdy nedělal a začnu spolu s "normálními" potravinami (hmm, vepřík....) žrát čočku, fazole, okurky a rajčata, apod. Uvidíme, jestli tyto potraviny opravdu vyprovokují v mém těle takovou tvorbu zásad, aby dokázaly vyvážit kyselý potenciál chlastu, hulení a masožravosti :-)
<br><br>
Budu vás časem informovat, jak to dopadlo.
<br><br>
Váš GoletUnknownnoreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-84311215808388389542012-02-03T10:17:00.002+01:002012-02-03T10:18:48.378+01:00Cestování autem jako adrenalinový sportPozn. aut.: Tento článek jsem napsal, ještě když jsem vlastnil Fiat Bravo.<br /><br />Projekt, na kterém momentálně pracuji pro svého zákazníka - firmu sídlící v Praze, dostal nového projektového manažera. Nastal proto čas hodit se do gala, opustit svůj potemnělý ajťácký brloh a vydat se opět za partnery do Prahy na jednání spojené s večeří.<br /><br />Vyrážel jsem v relativně klidné i když lehce podrážděné náladě. První zatopení pod kotlem přišlo hned pár set metrů od domu, když jsem se pokoušel napojit na hlavní tah na Velké Meziříčí. Silničáři se pustili se zápalem mladistvého uhrovitého sprejera do obnovování přechodů pro chodce a tak se v jednom místě musela auta protáhnout pouze jedním pruhem, což v podstatě znemožňovalo se na tuto silnici připojit, jelikož do fronty před přechodem vás nikdo nepustil a protijedoucí, kteří projížděli relativně volně se na tento záměr taky netvářili dvakrát nadšeně. Aby toho nebylo málo, přede mnou stálo vozidlo autoškoly s nějakou vyděšenou slečnou, která rozhodně nevypadala na nějaké agresivní manévry typu “Uhni debile!”, “Udělejte prostor, tady jede král.” nebo “Vsaď se, že v té mezeře budu rychleji.”<br /><br />Naštvaně jsem se otočil vůz za nespokojeného troubení jednoho řidiče, kterému jsem při svém manévru asi na 2 vteřiny opozdil výjezd z parkoviště - doufám, že mu praskla žilka v mozku - a s motorem vytočeným do červeného jsem se přesunul o jednu křižovatku dál, kde se již dalo najet na hlavní bez zdržování.<br /><br />Je jaro, a zjara - jak známo - všechno bují, raší, radostně se množí a pučí, a na silnicích bohužel raší cyklisti a zemědělské stroje. Takže když takhle vyrazím na důležitou cestu, v jejímž cíli bych rozhodně neměl být pozdě, mezi traktoristy z širého okolí se to patrně velice rychle rozkřikne a všichni sborově osedlají svoje velké kouřící diesely, aby se se mnou mohli utkat v duelu o to, komu dřív dojde trpělivost. Nutno podotknout, že se svou množstevní převahou nade mnou tentokrát zvítězili, třetí traktor během asi pěti minut už jsem předjížděl tak riskantně, že by se z toho všem zákona znalým policistům musely zkroutit v pěst i chodidla.<br /><br />Když jsem se konečně dohrabal na dálnici, bylo jasné, že hra nervů teprve začíná. Zpočátku se D1 tvářila nevinně, jako by mě chtěla ukolébat, aby moje nasrání později mohlo dosáhnout netušených mezí. Najel jsem relativně bez problémů a během několika vteřin dosáhl GPSkových 130 km/h. Jelikož všichni slušní řidiči se starosvětsky drží pravěkých a nepřesných způsobů měření rychlosti jako je tachometr, byl jsem na dálnici zdaleka nejrychlejším objektem. Ne na dlouho. Jako už tradičně, vzápětí se za mnou objevily dvě modré koule xenonů podbarvené zespodu bílými led diodami a výraznamně na mě mrkaly, že rychlý pruh je revírem vyhrazeným exkluzivně pro Audi, BMW, Mercedesy, Prassaty, Superby a dvojkový Oktáfky f tédéíčku, vole. Jakékoliv vozidlo italské výroby se zde netoleruje, i kdyby to snad bylo Ferrari. Musel jsem tedy opustit relativní pohodlí rychlého pruhu, pokud se vůbec něčemu na D1 dá říkat pohodlí, a zahučel jsem rovnou po hlavě do pravého pruhu, který už by měli pomalu začít vyhrazovat pouze pro kamiony, protože kamion odpružený vzduchovými měchy je patrně jediné vozidlo, které v tomto pruhu dokáže jet bez toho, že by se po pár kilometrech neustálým drncáním rozšroubovalo na prvočinitele.<br /><br />Mezi počtem těchto luxusnějších vozítek bez jakýchkoliv zábran a blízkostí ku Praze patrně existuje přímá úměra, jelikož jsem byl nucen opouštět plavbu rychlým pruhem stále častěji. Samozřejmě vím, že rychlý pruh slouží oficiálně pouze pro předjíždění, ale zkusili jste někdy jet dvě sta kilometrů na motokáře oranicí? Pokud ano, tak vězte, že proti jízdě v pomalém pruhu na D1 je to ještě celkem příjemný zážitek.<br /><br />Na D1 vás může potkat spousta různých věcí. Velice efektní jsou třeba Fábie 1.2 HTP. Motoru HTP se podle jeho zkratky lidově přezdívá "Hovno To Pojede". Na vývoj tohoto pohonného agregátu asi mladoboleslavská Škodovka najala nějakého totálně zhuleného šprta z VUT, který strávil celý život onanováním po laboratořích a pravděpodobně viděl auto jenom na obrázku, nebo mu o něm někdo vyprávěl.<br /><br />Tento motor trpí tolika konstrukčními vadami, že je s podivem, že může fungovat aniž by za prvním rohem explodoval. Na dálnici se projevuje sice celkem pružným výkonem, ovšem poctivé stokoňové 1.6 od Fiatu neunikne. Řidiči těchto dámských kabelek to bohužel většinou neví. Jak se říkalo v jedné hře od divadla Járy Cimrmana: "Trpaslík je sice dobrý plavec, ale nevydrží..." Pokud má Fábie uniknout jakémukoliv srovnatelnému vozidlu, musí řidič sešlápnout pedál plynu proklatě nízko. Ano, možná vyhraje svým nízko položeným kroutícím momentem při rozjezdu, ale zaplatí za to až krutou spotřebou. Pokud se má tahle Louis-Vuittonka pořádně pohnout z místa, oholí svého majitele o 10 - 12 litrů benzínu. Ve vyšších rychlostech se už potom nechytá vůbec a spotřeba leze k neuvěřitelnému číslu 14. Vzhledem k tomu, že Bravo 1.6 dokáže kvůli své nízké váze záhy uhánět dvoustovkou, HaŤaPky si většinou dávám s prstem v nose.<br /><br />Další krásnou věcí, kterou můžete potkat na nejdelším parkovišti Evropy, jsou Poláci. Jmenovitě polští řidiči kamionů. Chvílemi uvažuji, že bych se naučil základní sprostá slova v Polštině, abych jim je mohl na prvním odpočívadle napsat nožem na záda. Nejenže těmto "profíkům" naprosto nic neříkají základy slušného chování, chybí jim i byť ta nejzákladnější znalost dopravních předpisů. Potom, co se u nás změnila dopravní vyhláška, málokterý řidič si troufne předjíždět kamionem kamion. Poláci s tím nemají nejmenší problém.<br /><br />To si to jednou takhle švihám ku Praze, projíždím zrovna táhlou pravotočivou zatáčku, když tu náhle - jeden sebejistý polský trucker začne předjíždět jiného sebejistého polského truckera. Jelikož se jedná o táhlou pravotočivou, musel mě vidět už asi půl hodiny předtím, než zahájil svůj manévr. Marně blikám dálkovými světly, marně troubím, marně ukazuji fakáče z oken, nic platno. Neůprosně se blížím ke kamionu a jsem nucen jít tvrdě na brzdy. Kotouče Brava se rozžhavují do ruda a já zažívám přetížení 3G, které jinak zažívají asi jenom piloti tryskových stíhaček. Jakmile srovnám s kamionem rychlost, pokračuji v troubení, blikání a fakování. Marně.<br /><br />Neexistuje snad nic, co by donutilo polského sebejistého truckera, aby předjížděl rychleji. Evidentně je to hrdina, pokud se týká vybočování do levého pruhu, ovšem co se týká překročení rychlostního limitu na záznamovém kotoučku svého zaměstnavatele, je polský hrdina lehce připosraný.<br /><br />Když konečně zmizí ze zorného pole a já doufám že opět majestátně ovládnu rychlý pruh, zaseknu se za luxusním BMW, které se evidentně rozhodlo jet na spotřebu. Lepím se na nárazník přepychového sedanu, jenom abych zjistil, že mě brzdí v rozletu minimálně třikrát silnější vůz. Majitel podnikatelské limuzíny se nejspíš věnuje více své vydařené asistentce, která právě pilně asistuje v jeho rozkroku, než řízení. Nakonec ho rezignovaně a bez rozruchu beru pravým pruhem jenom proto, aby mě po úspěšné ejakulaci a dalších pěti kilometrech vytroubil a vyblikal.<br /><br />Nakonec přijíždím do Prahy, ale za jakou cenu? Jsem potupený, vytřesený a naštvaný. Cítím se nasraný a vyčerpaný jako žena po čtyřicítce. Až se budu vracet, věřím, že zažiju ještě větší dobrodružství.Unknownnoreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-2508836395226609907.post-26095440638060960372011-11-08T18:40:00.002+01:002011-11-08T18:40:48.747+01:00Excel tip - Dělení e-mailových adresDnes jsem se rozhodl zrevidovat svůj filtr na nevyžádanou poštu v MS Outlook, protože jsem tam měl spoutu jednotlivých e-mailových adres, ale potřeboval jsem blokovat celé domény. Spousta spammerů je totiž velice vynalézavých a tak neustále obměňují prefix před zavináčem. Takže například zablokujete "reklama@shitpoker.cz", ale vzápětí vám přijde mail ze "superreklama@shitpoker.cz".<br />
<br />
Chtěl jsem proto v seznamu blokovaných mít pouze domény bez prefixů (@cokoliv.com). Ovšem probírat se tak rozsáhlým seznamem blokovaných adres a opravovat je na samotné domény by bylo nadlouho, takže jsem se rozhodl použít k tomu MS Excel. Seznam blokované pošty jsem vyexportoval do textového souboru, který jsem vzápětí zkopíroval do Excelu.<br />
<br />
Problém nastal v okamžiku, kdy jsem zjistil, že nevím, jakou funkcí by se daly adresy ořezat a ani po intenzivním googlení jsem nebyl chytřejší. Nakonec se mi podařilo sestavit kombinovanou funkci ze dvou různých textových funkcí. Vzorec zní takto:<br />
<br />
=NAHRADIT(A1;1;NAJÍT("@";A1;1)-1;"")<br />
<br />
Funkce NAJÍT vyhledá v e-mailové adrese polohu zavináče. Funkce NAHRADIT potom nahradí všechny znaky od začátku adresy až po zavináč "ničím" (to jsou ty prázdné uvozovky na konci).<br />
<br />
Doufám, že to někomu pomůže. Mějte se fajn.Unknownnoreply@blogger.com0